Doteky

   Nedá se nic dělat, chlupáči, musíš. Pomalu cpu měkoučké obří medvědí tělo do bubnu pračky, abych mu dopřála po delší době očistu. Mámin méďa. Darovaly jí ho při odchodu do důchodu nebo při nějakém jiném výročí z legrace její kolegyňky švadlenky. Měla ho ráda. Pravnoučkové po něm lezli nebo se vyvalovali, když mu sotva dosahovali k čumáčku, dováděla s nimi a s méďou se mazlila.

     Říkala mi, že když se narodila, její podivínská matka ji nepřijmula. Chtěla kluka, syna. Byl tu ale báječný táta, který vychovával, pečoval a bavil, ale něha mateřské náruče zřejmě přesto chyběla. Potom konec idylického mládí a studií, útěk z henleinovských Sudet i práce v Reichu v bombardovaném Berlíně. Po válce nepovedené manželství, které jsem napodobila skoro jak přes kopírák. Často smutné unavené oči, i když měla spoustu zájmů a koníčků. I pro mne, když skončil můj miminovský věk a štípané pusy dědečkům a babičkám, skončila doba mazlení a překvapivě mne objetí, když pominu milenecké, které považuji za jinou kategorii, potkalo až u mé bláznivé tchýně, když jsem byla při vítání drcena a celována hned po jejím mazánkovi. Bráním se dotekům, i já mám nějaký vrozený blok. Dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit, když jsem ve stáří brala s ostychem matčinu ruku do své, abych jí mohla udělat manikúru a letmo ji líbla na čelo při odchodu. Zůstává i ten hořký pocit z jejího nedobrého konce, ale dodnes nevím, co jsem pro ni mohla udělat víc.

   Sympaťák méďa se mnou sdílí starý rohový gauč, kde se mi dneska, bohužel, zase nedaří usnout. Snad je to tou jeho koupelí, snad návštěvou předvánočního hřbitova, že vyplouvají vzpomínky. A tak jako už tolikrát hladím tu měkkou heboučkou tlapku...