Já a zvířátka
Jako městské dítě jsem se zvířaty moc do styku nepřišla. Když jsem přijela k babičce na venkov, měla jsem největší hrůzu z hus. Vždycky se našel nějaký houser, který za mnou běžel a syčel. Doma pro zvířátka nebyl prostor, tenkrát to ve městech nebyla taková móda. My, jako děti bychom měly rády nějakého malého pejska nebo kočičku. Marně, tatínek byl neoblomný. Až jednou ...Někdo zvonil, za dveřmi stála maminka, že nemůže hledat klíče, protože něco držela na dlani. To něco bylo malé, chlupaté. Koťátko. Někdo ho vhodil známému do auta otevřeným okénkem, tak ho maminka přinesla domů. Tatínek to glosoval slovy „ty bys taky domů přinesla lva, kdyby ti ho někdo dal“. Jenže koťátko bylo moc malé, aby mohlo samostatně žít. Nepomohlo ani kapátko s mlékem. Jak jsem stara, dodnes na to nebohé koťátko vzpomínám, snad tak někde byl dán základ mé oblibě koček.
Když jsem vyrostla, usoudil tatínek, že není zvíře jako zvíře, že je zvíře i užitečné tím, že se dá sníst, někam se zavře a nemůže běhat po jeho pečlivě udržované minizahrádce. I zbil pár prkýnek postavil na minidvorečku kotec a pořídil králíčka. Kde bral pro něj to zelené, to už si nepamatuji. Já měla den před svatbou, když mne poslali králíka nakrmit. Něco jsem mu tam hodila, nějak jsem spěchala, jak by ne, když měla být zítra svatba , honem zavřela dvířka a uslyšela zoufalý jekot. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistila, že jsem králíkovi skřípla ve dvířkách packu. A dvířka kvůli té pacce nešla otevřít a králík ječel. Nakonec se mi podařilo ho vysvobodit. Zalezl do kouta a vyčítavě se na mne koukal. Byla jsem otřesená, běžela jsem za babičkou, vzlykala a babička vzlykala se mnou: „já vím, děvečko, je to těžké, začít nový život, odstěhovat se od rodičů ...“ „Ale houby, babi, já skřípla králíka a on tam teď kňučí a mně je ho líto“. Babička přestala okamžitě plakat a začala se smát. Myslela si totiž, že jsem už velká holka, ale já nebyla. Ona zkrátka na vesnici vyrostla a majznout králíka mezi uši nebo podříznout slepici, pro ni byla běžná věc.
Tak jsem o další zvířátka nestála. Když však byl mému synkovi jeden rok, odjela jsem s ním za druhou babičkou. Ta na svém dvorku měla tři slepice. Chodili jsme je s Honzíčkem krmit a on z nich měl velkou radost. Jednou seděl na dece, aby viděl, jak se slepičky krmí rozmačkanými bramborami se šrotem a já si zatím odeběhla umýt upatlané ruce. Uslyšela rozčílené kdákání. Slepice – ony mu ubližují. Vylítla jsem ven – a co nevidím. Chlapečka u korýtka, cpe se tím šrotem jednou rukou a druhou odhání rozčílené slepice. Měla jsem žravého synka.
Když babička slípky podřízla, jíst jsem je nemohla, vždyť jsem je viděla běhat po dvorečku, Nemohla jsem jíst ani další poživatelná zvířátka, které si pořídila ve stejném domečku později moje maminka. Husy. Byly tři. Po zahradě ani po dvorečku se nedalo chodit. Všude se to zelenalo, a tráva to nebyla. Husy byly nějaké ochočené a za maminkou všude chodily. Maminka, tři husy, pěkně všichni za sebou. Bylo jim jedno, jestli jde do kuchyně nebo na nákup. Asi si myslely, že je to také jejich maminka. Nejedl je u nás nikdo.
Když se do domečku přestěhovala dcera s rodinou, také dostala nápad chovat užitečné zvířectvo. Začali s chovem králíků. Ti se začali rychle rozmnožovat, až jich bylo sedmdesát. Nechali je oočkovat, to prý se musí. Máme na zahradě sedmdesát hrobečků. Chcípli na jinou nemoc.
Slepice, které odmítaly nést vajíčka nakonec sežrala kuna, na to jsem už vzpomínala. Tak si zeťák pořídil psa. Vlčáka. Byla to asi zvláštní rasa, protože byl dvakrát tak velký a dvakrát tak chlupatý než ostatní vlčáci v okolí. Zato byl on narození nemocný. Silně kulhal a na procházky se s ním chodit nedalo. Zeť to sice zkoušel, ale tak velkého psa nosit domů v náručí byla dřina. Veterinář naordinoval brufen ! Měli jsme ho rádi, tak jsme mu vyvářeli ve velkém hrnci takové ty fuj tajbly masa. Vlčák ale byl dost nevrlý, já vím, co to je, když bolí kyčel. A tak se snažil kousnout každého, koho neznal a on se omylem prošel po našem chodníku. Jednoho dne ležel na dvorku a už nevstal. Další hrobeček.
Volba padla na kočičku. Ta se nám postarala o další zvířátka, o která jsme vůbec nestáli. Blešky. Maminka sice tvrdila, že kočky mají hustou srst a blechy se jich nedrží, ale naše micinka nás přesvědčila o opaku. Od té doby kupujeme každý měsíc drahou kapičku do kožíšku. Ke kočičce časem přibyl i toulavý zraněný kocourek . Troho nám přejel divoký řidič. Oplakali jsme ho.(Kocourka, nikoli řidiče).
Jen máme ještě další zvířectvo, o které nestojíme. Každé jaro se k nám nastěhují mravenci. Náš dům snad stojí na velikém mraveništi. Ať kopnete, kde kopnete – všude mravenci. Není před nimi obrana. Prožerou se k nám zdí. Všechny potraviny dáváme na plech zalitý vodou. Taky jim dáváme do talíře cukerný roztok. Láká je víc než čočka nakyselo. A taky se v něm pěkně utopí. Jakmile nastane léto, tak zmizí. Přesto se po zimě těšíme z každého mravenečka, kterého objevíme v koupelně, protože víme, že už brzo přijde jaro.
Komentáře
Komentáře může přidávat jen registrovaný uživatel
Přihlásit se / registrovatTo je hezké tvrzení, ale ono to někdy bývá docela naopak, jak jsem se měla možnost několikrát přesvědčit. Vím co píši, Bertík je toho pravým důkazem. Ve snaze, aby se ten můj šikula doma nenudil, pořídila jsem mu a nejen já, i někteří naši kamarádi, postupně spoustu hraček. Začalo to v době jeho štěněcího věku. Dostával různé balónky, gumová i látková zvířátka hračky na kousání, přetahování atd., aby tyto okamžitě prozkoumal, vyzkoušel odolnost vůči svým zubům a posléze, vyoperoval vnitřnosti. To jsme tu pak všude měli poházené kusy molitanu, vaty a v nejhorším případě tisíce malých umělohmotných kuliček. JÁ TOHO PSA PŘETRHNU!!
Nutno ale dodat, že se spokojil i s mojí bačkorou, zapomenutou čepicí na židli, kartáčem na boty, či pouzdrem na mobil. To vždy, když něco takového nového objevil, zalezl do nejméně přístupného místa a průzkum začal. Já jsem ale tyto jeho úlety měla ráda, moje blbost, měla jsem si dávat věci na své místo. Když mu bylo asi osm měsíců, koupila jsem mu na pouti hadrového hada – HADÍČKA. Netušila jsem, co toto způsobí – láska na první pohled. Neustále jej nosil, olizoval, spal s ním, po návratu z procházky letěl hned do své hračkářské bedny pro kamaráda, pro HADÍČKA. A .. operoval, a operoval a operoval. A já zašívala a zašívala a zašívala. Už to nemělo ani tvar, ani podobu hada, byla to jenom taková hadrová sešívanina. Ale stále jej a dá se říci čím dál více, miloval. Stávalo se, že když byl ospalý, vzal si toho ubožáka do tlamy a takto s ním spal nekonečné chvíle, aniž by jej z tlamy vyndal..
Nastala doba rozhodnutí, musím pořídit nového, nejlépe stejného. Nojo, v té době ještě žádné poutě nebyly, musela jsem likvidaci odložit. V červnu spása, pouť v Osečné a nový hadíček byl na světě. Dlouho trvalo, než si jej zamiloval, patřičně odoperoval a oslintal, ALE, zvítězili jsme, je jeho. Starý byl nenápadně odložen. Musím se ale přiznat, že vyhodit jej nemám nějak sílu.
Aby nezůstalo jenom při hadíčkovi, časem přibyl KOČÍNEK, PRASÍČEK, HROŠÍČEK a další a další a další. Takže, kdykoliv si - a to je opravdu velmi vzácná chvíle, lehnu na gauč za účelem sledování pořadu v televizi, začne nekonečný přinášecí proces. Bertík mi neúnavně přináší cokoliv popadne, dožaduje se mé spolupráce, to je přetahování, házení, schovávání a podobně. Když nereaguji, sedne si vedle gauče s hračkou v tlamě a čučí a čučí, hypnotizuje mne, až nevydržím jeho prosebný pohled a věnuji se mu. To dělá do nekonečna, když přeci jen mám sílu a nereaguji, vyskočí i s tím oslintancem na gauč a strká mi jej třeba i na hlavu. BOŽE, co jsem komu udělala, já toho psa PRODÁM !!!!!
A tak, tvrzení, KDO SI HRAJE NEZLOBÍ dávno a dávno u nás doma neplatí.
Webnode
Člověk míní, ale vedoucí vychovatel z polepšovny mění... Evčo, potřebuji trochu umravnit děti, takto začínal jeden lednový telefon. Vzhledem k mé dlouholeté praxi vedoucí vychovatelky ve výchovném ústavu / nyní dětský domov se školou/, jsem byla požádána, zda bych nevypomohla s výchovou . Byly nějaké kázeňské problémy u skupiny dívek, tak jsem nabídku přijala. Jednalo se o práci asistenta pedagoga-/ nočního vychovatele/. Mělo to však jeden velký háček, co s Bertíkem?? Doma být sám nemůže, to by se tady usoužil a ke všemu by se všichni sousedé nevyspali- rozhodnuto, půjde se mnou.
Tak jsme 11. ledna nastoupili do pracovního procesu , původně na dva měsíce, jsme tu již půl roku. To bylo radosti mezi dětmi, to byla událost. Bertík si je ihned všechny získal svojí povahou, dovedností a poslušností. Nejdříve si musel zvykat na některé maličkosti, jako například, že nesmí na budově štěkat. To nebyl problém, je chytrý, za pár dní to zvládnul. V noci, kdy všichni spí, je ale ve střehu. Jakmile se něco šustne, tlumeně vrčí, ale neštěká. Také musí mnohdy zůstat sám na vychovatelně zavřený a čekat, až se vrátím . To většinou, když potřebuji provést nějakou kontrolu ložnic, či jít pověsit do suterénu na sušák vyprané ponožky. To se mu z počátku nelíbilo, pofňukával, bál se asi, abych na něj nezapomněla. Ale i toto za chvilku nebyl problém, čeká, dokonce i usne a nic jej nerozhodí. S velkou oblibou nosí dětem jejich hračky. Dostane- li se nepozorovaně na jejich pokoj, najde cokoliv na postelích, už s tím přiběhne, radostně vrtí ocáskem a má radost, když jej honí. Často tento závod děti vzdávají a nechají mu hračku pro radost, třeba až do rána. Ty ty Bertíku, doma jich máš málo??
Jeho zálibu cokoliv nosit využívají někteří chlapci a posílají po něm do horního patra k dívkám psaníčka. To vždy letí po schodech, nic kolem jej nezajímá. Děvčata mají tuto službu také rády, vždy jej volají, on si před dotyčnou sedne a psaníčko, mnohdy trochu pomačkané a oslintané poctivě předává. Počká na odpověď a zase peláší dolů ke klukům. Někdy dostane odměnu, někdy jen pochvalu a pohlazení. Tu odměnu pro něj vždy dám předem dětem já, takové kousky sušeného masa nebo někdy piškot. On je krmen pouze syrovým masem, zeleninou a ovocem, nic jiného nesmí. Děti to vědí a respektují.
Někdy mne při mých službách taky trochu vystraší, to když v noci začne opravdu zlostně vrčet, stojí, kouká se směrem k oknu, ani se nehne. Vzhledem k tomu, že na chlapecké budově je vychovatelna v přízemí, je to dost nepříjemné. Naposledy jej takto vyburcovala maličkost, viděl za oknem létat světlušky. Nikdy před tím se s nimi nesetkal, tak jej to nějak zaujalo, nebo snad i vyplašilo, kdo ví. Také jsme se všichni opravdu zasmáli, když viděl v lese před školou skákat ze stromu na strom veverky. Šílel, lítal mezi stromy, štěkal, skákal na kmen a nemohl chudák asi pochopit, proč ten "králík",
leze na strom. Tuto hru mu nikdo nebere, všichni se tím rádi bavíme. Dětmi počínaje a námi dospělými konče.