Náhodná spolupráce

Byl jsem nedávno na výstavě předmětů, vlastně nálezů, které věnovali místnímu muzeu  „hledači pokladů“. To jsou ti, co chodí do přírody s detektory kovů a občas něco zajímavého najdou a vyhrabou. Na výstavě v té chvíli nikdo nebyl, tak jsme si chvíli povídali se správcem sbírek, mezi jiným došlo na otázku, jak třeba uchovávají zvukové záznamy a to jsem si naběhl. Debata došla tak daleko, že jsem byl požádán, zda bych byl ochoten zdigitalizovat starší záznamy, které oni tam už nejsou schopni přečíst. Jednalo se o jednu gramofonovou desku a jeden magnetofonový pásek.  Cožpak o to, s přepisem gramodesky jsem byl hotový během pár minut, ale pak nastal problém nazvaný magnetofonový pásek. Já jsem nikdy žádný magnetofon neměl, ale mám dobré kamarády, kteří mi svého času, nevím proč, (pokud ještě půda nebyla plná) začali přinášet různé dárky v podobě nefunkčních zastaralých elektronických přístrojů a zařízení, prý „aby mi udělali radost“. Věci určené na skládku tak určitou dobu končily u nás na půdě. Mezi „dárky pro radost“ se časem ocitlo i několik vyhozených nefunkčních magnetofonů. Vybral jsem si tam tedy jeden teslácký B 48 STUDENT – magnetofon z šedesátých let, vyhozený z jedné pardubické průmyslovky. Ony tyhle školní přístroje mívají někdy dost závažná poškození, ale opotřebení nebývá moc velké. Vypadalo to, že by stroj mohl chodit, ale ukázalo se, že padesát let stará elektronika by potřebovala víc péče, než jsem jí byl ochotný věnovat, nebyla natolik spolehlivá, aby dokázala bez problémů přehrát cívku se záznamem trvajícím několik hodin. Nakonec padla volba na asi o deset let mladší Teslu B 90, která pocházela ze smeťáku v Lysé nad Labem. Kupodivu pobyt tam přežila celkem bez úhony, jen bylo třeba dodat gumové řemínky a provést celkem běžnou údržbu – seřídit spojky a vyměnit prošoupanou snímací hlavu. Naštěstí pro náhradní díly stačilo opět zajít na půdu a z těch zbývajících mašinek vybrat co bylo třeba. Dál bylo třeba magnetofon přizpůsobit pro přehrávání pásků nahraných i na jiném stroji.  Pokud chcete přehrát kvalitně neznámý pásek, musí být snímací hlava magnetofonu přesně v té poloze, v jaké byla nahrávací hlava cizího stroje v době pořízení nahrávky, musíte mít možnost se snímací hlavou svého magnetofonu hýbat. Celkem jsem si s tím užil. Ale to nebylo nic proti tomu, co následovalo. Na magnetofonovém pásku byly záznamy z let 1968 – 1972. Na první stopě je zachycena více než hodinová oslava 50. výročí vzniku ČSR, tedy nahrávka z roku 1968, a pak to začalo! Magnetofonový pásek byl zřejmě původně vlastnictvím pěveckého sboru Josefa Bohuslava Foerstera. Nikomu bych to nepřál! Nemám nic proti sborovému zpěvu, ale poslouchat nepřetržitě hodiny sborového zpěvu vyžaduje opravdu odolného jedince zvlášť silné nátury. V piánku to ještě jde, ale v silnějších pasážích skladeb, kdy sbor je plně zaujat a ztrácí na citu, řve jako na lesy, a ty, ubohý člověče, spas se jak můžeš. Tak hned na začátku druhé stopy „Uhodila naše hodina“ (hned dvakrát), pak opakovaně „Žalo děvče trávu“ – to bych pochopil, tráva roste stále a žnout se musí, následovaly nekonečné vyčerpávající hodiny zkoušek a koncertů, až posléze před samotným koncem záznamů u nás zaburácela píseň Alexandra Novikova „Samovary, samopaly“, ale to už mi bylo všecko úplně jedno, už jsem byl úplně apatickej. Včera si správce muzea všechno odnesl. Tvářil se velice spokojeně a říkal, že chystá s použitím nahrávek nějakou přednášku, už prý se těší. Mně je jasné, že na žádnou přednášku nepůjdu. Sbor J.B. Foerstera stále funguje, co kdyby se našly zvukové záznamy za zbývajících 44 let ...