Rekviem za Otce vlasti

 Je 29. listopadu 1982, něco po čtvrté hodině ranní. Venku tma, nevlídné podzimní počasí s deštěm. Naložený Moskvič míří k Přelouči. U hotelu Sport přistupují moji dnešní hosté, MUDr. Voříšek a jeho paní. Jsem rád, že jedou právě oni. Našim cílem je Karlštejn. V Čáslavi přistoupí ještě dr. V. V. Kremer. Zdraví mu už delší dobu příliš neslouží, špatně vidí a špatně i chodí. Sám bych to s ním nezvládl. Ale od začátku. Dr. V. V. Kremer je čáslavský právník a historik, před časem se mi opět přihlásil, chtěl provést elektronický průzkum klášteřiště ve Vilémově. Jeho žádost mi přišla vhod. Dostal jsem tehdy na starost dva diplomanty zeměměřiče, kteří dostali za úkol prověřit možnosti využití elektrické odporové metody pro vyhledávání podzemních objektů pro účely mapování. Bylo tedy jednoduché zapůjčit jim jeden přístroj a odvézt je do Vilémova. Týden na výzkum je dost času, hoši měli úspěch a zbytky kláštera zaniklého za husitských válek ve Vilémově našli. Pan dr. Kremer mě po tomto úspěchu žádal o další spolupráci. Kdesi v archivních materiálech zjistil, že na Karlštejně prý kdysi byla v kapli svatého Kříže, jak říkal, jakási „díra“, či snad malá místnost, kam měly být ukládány české korunovační klenoty. To nebylo všechno. Kaple svatého Kříže má víc tajemství. Patří k nim třeba něco přes tisíc bodců umístěných na jakémsi zábradlí, které se všelijak vine po stěnách kaple. K čemu ony bodce byly? Sloužily snad k upevnění svící? Jestli ano, jak dlouho by tam vydržel člověk, kdyby byly všechny svíce zapáleny než by vyhořel kyslík? To jsem nevěděl. Dovedl jsem tak ještě vypočítat úbytek kyslíku, ale s otázkou, jaká koncentrace kyslíku postačí člověku k životu jsem se obrátil na MUDr. Voříška z přeloučské polikliniky, lékař by měl mít k podobné tématice mnohem blíže. Dr. Voříšek vyšel velice ochotně vstříc, a protože problémy historie zajímají i jeho, projevil přání výzkumu na Karlštejně se zúčastnit.

Tak tedy jedeme, po chvíli zastavuji v Čáslavi před domem dr. Kremera v Hilbertově ulici. Paní nás už vyhlíží. Chvilku si povídáme, dr. Kremer nasedá a vyjíždíme směr Karlštejn. Nechci jet Prahou, v Říčanech uhýbám na Jesenici. V podvědomí už cítím, jak mě přitahuje Zbraslav, asi stejně tak jako dobrého vojáka Švejka Putim. Mám tam zakopaný svůj bludný kořen, ještě nikdy se mi nepodařilo projet Zbraslaví bez problémů. Svěřuji se se svým problémem spolucestujícím. „Pane inženýre, nic se nebojte, já znám Zbraslav jako své boty,“ uklidňuje mě ze zadního sedadla hlas dr. Kremera. Dám tedy na něho. Zbraslav sice zná, ale dlouho tady už nebyl. Asi třicet let. Po pěti minutách jízdy Zbraslaví zastavujeme v polích. Cesta tu končí, dál nevede. Po dvaceti minutách bloudění a za vydatné pomoci zbraslavských občanů jsme konečně na správné silnici a míříme ke Karlštejnu. Dr. Kremer cestou vypráví o návštěvách Karla IV. na Karlštejně. Karel IV. navštívil Karlštejn snad jenom dvakrát či třikrát, přespal tam jen při jedné z návštěv, když dostal chřipku. Skutečnost tedy dosti odlišná od Vrchlického dramatu o noci na Karlštejně. Po příjezdu na hrad sháníme ředitele hradu dr. Šefrnu. Není doma. Jdeme tedy navštívit kanovníka Karlštejnské kapituly P. Dočekala. Přijímá nás vlídně, s dr. Kremerem se zná. Asi po půl hodině opakujeme pokus sehnat ředitele hradu. Tentokrát máme štěstí. Vlídné přijetí se opakuje i zde. Ředitel nás provádí hradem, cestou se jej vyptávám na technické podrobnosti. Konečně jdeme do věže. Začínáme nejspodnější částí. Vedle vystavených archeologických nálezů mě tady nejvíc zajímá krb a komín. Kaple sv. Kříže je ve třetím podlaží věže a ona kobka na klenoty musela být po straně oltáře, ale po které? Jistě ne tam, kde jsou komíny od krbů. Lezu do krbu a svítím si baterkou nahoru. Odvod kouře je zajištěn průduchem dosti velkého obdélníkového průřezu. Překvapuje mě, že komín není uvnitř ani hladký, ani rovný, cestou vzhůru se všelijak klikatí, tu a tam vykukuje do otvoru ze zdi kus kamene. Při výšce věže a umístění hradu na kopci to asi nebylo moc důležité. Pokračujeme v cestě o podlaží výš, situace je pokud se týče krbu a komína obdobná. Oba krby leží přibližně nad sebou v levé polovině čelní zdi. Stoupáme do kaple svatého Kříže. Stěny schodiště pokrývají vzácné nástěnné malby ze 14. století, kam ruka dosáhne doslova zničené „turisty“. Snad ani ne našimi. Na zdech jsou vyškrabány do vzácných maleb ze 14. století nápisy v různých jazycích, povětšině užívajících azbuku. Čtu jeden z nich, který oznamuje: „My byli zděs6“. Souhlasím, když ředitel hradu informuje o tom, že tato část hradu bude po provedení nákladných oprav veřejnosti nepřístupná. Vstupujeme do kaple svatého Kříže. Je toho času v opravě, stojí tu pojízdné lešení. Zlacení mříže rozdělující kapli na dvě části je téměř setřené, se zájmem si prohlížíme i ono záhadné zábradlí s bodci. Mám za to, že pro svíce asi určeno nebylo. Ale pro co asi? Nyní se hlásí dr. Kremer a já začínám práci, kvůli které jsme přijeli. „Tady někde prý byla zbudována komůrka pro uložení českých korunovačních klenotů.“ říká dr, Kremer. „Možná, proč ne?“ odpovídá ředitel „Zeď za oltářem je šest a půl metru silná.“ Co je zajímavé, ještě dnes prý není uvnitř zdi zralá malta. Srovnávám polohu krbů v dolejších podlažích věže. Ta komůrka mohla být jedině napravo od oltáře. Nalevo by měly vést ty komínové průduchy od krbů. Nejprve se pokouším pomocí akustické rezonance upřesnit v kapli polohu komínů, bohužel, nemohu použít potřebného výkonu k vybuzení rezonanční frekvence vzduchového sloupce uvnitř komínů, i když se komíny zdají poměrně čisté, mohly by se kdesi nahoře utrhnout saze a způsobit dole „nepřehlednou situaci“. Po chvilce máme jasno, oba komíny jsou skutečně nalevo od oltáře. Pro průzkum pravé části čelní zdi chci použít elektrickou odporovou metodu, na Křivoklátě chodila dobře i nahoře ve věži, tady ale vůbec nezabírá, zdivo věže je příliš suché a nevede. Zkouším tedy podruhé rezonanci. Napravo od oltáře ve výši necelého metru od nynější podlahy kaple by mohlo být něco, co připomíná svým tvarem zazděné ostění, možná dveří. Potvrzují to i dráty. Vstup to této komůrky by ovšem musel být zapuštěný do podlahy. I tady se mi daří zjistit určité změny. Stropy jsou velice silné, klenuté, takže několik schodů ve stropě by tady neměl být problém. Celou situaci kreslím křídou na zem a fotografuji. Až se bude provádět oprava podlahy, bude snad proveden výzkum i v těchto místech. Tím naše práce na Karlštejně končí.

Je asi půl třetí odpoledne, možná dostaneme dole ve vsi ještě něco k jídlu. Zastavuji před hospodou. Uvnitř je čisto, obsluha rychlá, řízky veliké jako talíř, jen trochu suché. Číšník se ptá, jestli také jdeme navečer na tu mši. Připravují se tady na velký příliv hostů. Po obědě ještě chvíli odpočíváme, dr. Kremer vypráví o českých korunovačních klenotech. Byl těsně po válce přítomen jejich úřednímu ohledání a i jemu se dostalo cti držet na chvilku ve vlastních rukách korunu českých králů. „To vám je pocit ...“ říká a pláče. Vycházíme z hospody. Venku cestou od nádraží stoupají ke hradu skupinky lidí. Dnes se na hradě slouží slavnostní mše tak jako každý rok v tento den, rekviem za krále českého a císaře římského Karla IV. Mezi skupinkami těch, kteří přijeli uctít památku panovníka za jehož panování dosáhl český stát ve své historii snad největšího rozkvětu, kráčí vysoká štíhlá postava muže se šedivým plnovousem. Jde pomalým, rozvážným krokem, sám v davu lidí. Poznávám svého bývalého profesora z pražského ČVUT Dr. ing. Böhma. I on přichází složit hold slavnému králi a císaři. Po chvíli i my splýváme s davem a vstupujeme do slavnostně osvětleného rytířského sálu, kde už stojí mužský pěvecký sbor z Prahy z katedrály Sv. Víta. Sál je zcela zaplněný, mši slouží tři kanovníci ve zlatých ornátech. Kanovník karlštejnský P. Dočekal, P. Hochman a P. Pokorný. Rekviem končí a zanechává ve všech zúčastněných velký dojem. Teprve tady jsem si uvědomil, že císař a král Karel IV. není jen jméno z učebnic dějepisu, mám pocit, jakoby tady ještě včera byl. Vyndávám z kapsy baterku, je to nutnost, samotný hrad není připojen k elektrické rozvodné síti a společně s ostatními sestupujeme po dlouhém schodišti na hradní nádvoří. Dole se otáčím a pozoruji desítky, možná stovky světel sestupujících schodištěm. Je to nezapomenutelný zážitek.

Nastupujeme do vozu. Loučí se s námi ředitel hradu dr. Šefrna i pan kanovník Dočekal. Vyjíždíme k domovu. Tuším, že cesta nebude jednoduchá. Je typické listopadové počasí, mrholí a je mlha. Až do Zbraslavi jedeme v koloně s pražáky, ve Zbraslavi chci uhnout jako vždycky na Říčany a vyhnout se Praze. Dr. Kremer mlčí, je tma a mlha houstne. Odbočuji tam, kde si myslím, že vede cesta k Říčanům. Asi po dvou kilometrech jízdy zjišťuji, že jedeme po krásné, široké silnici kamsi k Sušici. To snad už ani není pravda. Obracím a s pomocí pozdních chodců nalézám konečně správnou cestu. Jedeme pomalu s rozsvícenými mlhovkami. Na křižovatce u Kostelce nad Černými lesy je viditelnost asi tři metry. Jsme rádi, když po dlouhé jízdě vidíme obrysy prvních čáslavských stavení. Tady jsme už skoro doma. Loučíme se s panem dr. Kremerem. V lese nad Morašicemi se viditelnost zlepšuje. Spytovice projíždím, musím dovézt domů své dnešní hosty a poděkovat jim, bez jejich přítomnosti bych dnes asi sotva obstál.