Žiji s kočkou

Máme doma kočku Mícu. Totiž – mám ji já, i když si ji pořídila vnučka. Je jí už 13 let – tedy kočce, vnučce letos bude 30. Kočička byla vždycky velmi bázlivá, má to v povaze. A tak, když si vnuk pořídil pejska, měla jsem obavu, jak to půjde dohromady. Ze začátku to bylo dobré. Když byl Andy ještě štěňátko, tak si chtěl s ní hrát, což Micka odmítala, protože jí přece jen bylo už 8 let. Ale celkem se vedle sebe snesli. Když však Andy dospěl, tak si vzpomněl, že jeho rasa byla vyšlechtěna jako lovecká a že je nutné prohánět vedle srnek i kočky. Srnky jsme ho odnaučili, jenže kočky ne. Tak, jsme občas nějakou nešťastnici zachraňovali ze stromu, kam ji náš pejsánek uvěznil. A ta naše byla odsouzena k izolaci. Mám ji u sebe a hlídáme, aby se s pejskem nepotkala. Tak jak kočka stárne, mění i svůj životní styl. Dnes už neběhá venku během dne, ale v noci. Přišla na to, že je přece zvíře noční. Jenže přišla zima, i kdy mírná, a ona ven nechce. Dřív pobíhala ve sněhu a dnes ne. Dočetla jsem se, že to není ani tak zimou, jako stářím. Ve dne číča spí zakutaná pod kožešinkou a v noci mne tahá z postele, protože chce společnost. Vzbudí mne tak 2-3x, abych jí dala nažrat. Teď už jí jen měkkou stravu, takže granulky do foroty dát nemohu. Packou mi zajíždí pod peřinu a škrábe, dokud nevstanu. Zkrátka – chová se jak pravá šelma.