Špatně mě vychovali a neb o vlastenectví a vlastizradě
Od mládí mi vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k této zemi. Učil jsem se národní dějiny a českou literaturu, navštěvoval jsem památky spjaté s českou minulostí, chodíval do divadla, kde zněla čeština, navštěvoval folklorní festivaly, kde ožívaly tradice mých předků. Jásal jsem jako dítě, když naši sportovci vítězili, na stožár stoupala česká vlajka a zněla hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem. Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou. Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za svůj domov. V těžkých dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, čeština byla pronásledovaná a česká inteligence vyháněná, mí předkové chovali pevně v srdcích lásku a úctu k téhle zemi a dokázali vybojovat zpět ztracenou svobodu. Dokázali to v roce 1918, 1945, stejně jako v roce 1989. Učili mne, že se nemám sklonit před nepřítelem a mám pohrdat vlastizrádci. Kdysi byl za vlastizradu trest smrti. Učili mě, že vlastizradou je to, pokud by chtěl někdo vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace mých předků byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil.
Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem věřil, je prý dnes špatně. Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská Unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně. Nejsem ekonom, jsem pouhý historik a spisovatel, ale přiznám se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého bohatství, pokud nepočítám chiliastické a komunistické orgasmy. Ty ale nikdy netrvaly dlouho a vždycky skončily naprostou katastrofou.
Mnohým z nás padli prarodiče a rodiče v obou světových válkách 20. století, když bojovali za svobodu. Bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít. To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A dělám to. Dělají to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem a vždycky jsem si myslel, že je věcí mého svědomí, komu chci pomáhat. A pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomáhat nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.
Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající. Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.
--------------------------------------------------------
PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. (* 9. května 1955, Kladno) je český historik, publicista a spisovatel, autor především historických a detektivních příběhů. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let.
Komentáře
Komentáře může přidávat jen registrovaný uživatel
Přihlásit se / registrovatI dnešní Evropa, směsice drobných i větších států, které mají rozdílnou filozofii, rozdílný majetek a také rozdílnou sílu, musí hledat cestu k přežití.
Již za starého Říma platila hanebná zásada Divide et impera, rozděl a panuj. Rozdělím-li lidskou společnost na malé skupinky, zbavím ji možnosti koordinovaně se bránit násilí a tím ji snadno ovládnu, případně zničím.
Po mnohá léta žijeme v ovzduší snahy agresorů (Nacisté, komunisté a jejich politické varianty), porobit si svět. Jediným způsobem, jak se tomuto zničujícímu nebezpečí bránit, je zcela demokraticky se spojovat do velkých společenství, která jediná jsou dnes schopná ubránit se násilníkům, usilujícím všemožnými způsoby o ovládnutí světa. Myslím, že to nemusím rozebírat, prožíváme to všichni.
Nekonzistentní Evropa nemá jinou možnost než spojovat se do velkého a silného celku.
Je omylem, vytvářeným a rozdmychávaným právě těmi mocichtivými agresory, že Evropská unie někomu něco nařizuje. Toto soustátí si zcela logicky, rozhodnutím všech, a tedy i Čechů, vytváří společné principy soužití.
Uvědomme si, že každá země je zcela suverénní a jedinečná a má řadu specifik, na jejichž dodržování má absolutní právo. Nicméně, tak jako u každého společenství (i v rodině), je třeba společně najít, dohodnout a přijmout takové životní principy a z nich vytvořit společné postupy, které budou nejen vyhovovat všem a reflektovat přitom neustálý vývoj lidské společnosti a také i postoje nepřátel. Ostatně, jak by to vypadalo, kdyby každý voják, příslušník armády, měl jinou zbraň, řídil se vlastními rozhodnutími a měl vlastní strategii a taktiku. Taková armáda by se zachránila před úplnou porážkou jedině tak, že by se honem v tichosti rozešla a šla se věnovat polním pracem. Agresoři by se alespoň nažrali a třeba by dali na chvíli pokoj....
Tzv. Evropská unie nic nenařizuje ani nezakazuje. Hlavami zástupců všech zemí, a tedy i Čech, Moravy a Slezska hledá a vytváří principy společných postupů pro společný život.
Mimochodem, všchny členské země EU dávají peníze do společných fondů, ze kterých jsou finančně podporovány ekonomicky slabé členské země, zejména ty, které zůstaly zbědované po rozpadu východního bloku. Chudé země dávají méně, bohaté země dávají více. ČR dostává z těchto fondů mnohem více, než kolik do nich dává. Je zajímavě, že o tom se tak nějak nemluví. Různí hlupáci a rozvraceči ostatně vědí proč.
Já osobně jsem toho názoru, že orgány EU, ještě v době, kdy do ní země východního bloku nevstoupily, vyšly stran budoucí (a nezbytné) podpory těch slabých, kteří by byli spíše břemenem EU a bylo proto nutno je postavit na nohy, z mylné představy, že obecná "socialistická" představa o morálce, je stejná, jako ta "kapitalistická". Výsledek se dostavil - dotační podvody, v ČR dosahují v míře rozkrádání peněz neuvěřitelné výše.
No a teď se do mne pusťte, přátelé a přítelkyně. Byl jsem léta úředníkem jednoho klíčového ministerstva, takže dobře vím, co obnáší řízení státu, skupiny států a hledání souladu mezi názory občanů jedné země, natož nějaké půlmiliardy lidí, která se nazývá Evropa. Zvláště v tak nepřátelském prostředí, jakým je dnes svět, zejména jeho východní a dálněvýchodní část.
Mohl bych toho napsat víc, ale nějak si myslím, že pro začátek je toho dost. Politiku sem plést nebudu. Ostatně, co Čech to politik, že? Internet je těch "nápadů" plný dost
Zkusím jej rozepsat do 3 bodů.
1. Přinejmenším na zeměkoluli platí dvoje zákony:
a: Zákony lidské, platící jen pro tu skupinu lidí, která je pro sebe vymyslela
b: Zákony přírody, které jsou nad zákony lidskými, protože platí úplně pro všechno.
Člověk je sice a já sám nevím proč, Přírodou vybaven rozumem, a proto se Přírodě, nejspíš ke své škodě, plete kam nemá. Ale stejně se musí řídit zákony Přírody, protože je její nedílnou součástí.
A tady dochází ke kolizi mezi oběma zákony.
Příroda vytvořila pro všechny to, čemu říkáme pud sebezáchovy. Na jeho základě, má všechno, a tedy i lidé (Homo sapiens sapiens), jedno základní, elementární a nedotknutelné právo - právo na život a jednu základní, elementární a nedotnutelnou povinnost - povinnost tento svůj život bránit.
S tím nelze nic udělat.
Ale teď přicházejí ty druhé zákony - zákony lidské. V určité části světa se jim říká demokracie. Ta dává člověku (a jenom jemu), také určitá práva a povinnosti (na ty se ale jaksi většinou zapomíná). Upřímně vzato, rozumní lidé pociťují v této věci soulad mezi oběma zákony - v obojím platí přednost pudu sebezáchovy před jakousi imaginární "ušlechtilostí". Jenom se do toho pletou různí pošuci, kterým tato skutečnost uniká. Pro ně platí jen "Všichni jsme stejní..." "Černí, bílí spojme síly...) a podobné projevy pomateného ducha. Není tomu tak. Každý člověk musí dbát na to, že sice může dělat co se mu zlíbí, ale jenom na svém dvorečku. Nečiní-li tak, jde proti zákonům přírody.
Proto ano - postihne-li dobrého člověka neštěstí, jiný dobrý člověk mu má, podle zákonů lidských, pomoci. Rozhodne-li se nebezpečný parazit umořit a jednou zničit dobrého člověka, musí se mu tento člověk, podle zákonů Přírody, bránit.
2.A teď, zpočátku zdánlivě, jiný, s celou věcí související problém.
Pojmy "Ta Praha... " , "Ta radnice...", "Ta vláda...", "Ten Brusel...", jsou pojmy zcela imaginární. Něco takového vůbec neexistuje. V Praze, na radnici, ve vládě, v Bruselu žijí normální lidé, odborníci, kteří rozumí své věci (jinak by nemohli vymýšlet, jak všichni společně mají postupovat, aby se jim společně lépe žilo). A také jsou tu politici, jejichž úkolem je řídit lidskou společnost (a záleží jen na jejich morálních vlastnostech, jak to dělají). Ti jsou voleni lidmi, občany, kteří si je zodpovědně(?) zvolili jako své zástupce ve všech orgánech, protože před radnicí, před ministry, před zástupci VŠECH zemí, a tedy i naší země jsou si všichni rovni a všichni tedy také očekávají, že jejich zástupci, po poradě s odborníky, budou pro ně prospěšně rozhodovat a hledat konsensus všech lidí, všech zemí.
3.A tady je kámen úrazu. Mezi politiky, zástupci všech lidí - kupř. celé EU nejsou nejspíše všichni morálně zcela na výši - nemám odvahu to soudit. Takže my, všichni občané EU bychom asi nalezli společně ledacos, co by mohlo být jinak. Pokud bychom měli dost informací o světě jako takovém a dění v něm. A navíc, pokud by na nás pořád nekvičeli různí pomatenci a blázniví aktivisté, jejichž teorie většinou odporují zákonům lidským i zákonům Přírody.
Takže ano - potřebným přirozeně pomoci, nebezpečné nevpustit do Evropy a pokud tu jsou, pak je vyhnat, dokud není pozdě.
Já osobně si velice vážím zdejších děvčat i (sem, tam) hochů, zmoudřelých životem, pro pokročilý věk ztrácejících sílu k ochrannému zasahování tam, kde na to ti mladí mají nebezpečně bujnou fantazii a neustále napadaných nebezpečnými blábolily, dílem zlými, dílem hloupými, vymýšlejícími si nesmyslné imaginární pitomosti. Takovému světu a situaci v něm opravdu my, letití, už nedokážeme rozumět.
Jsem jeden z nich.
