Můj Rakovník

I když mé bydliště je Kladno, srdcem jsem pořád Rakovničanka. Přispěji tedy, Růženko, k Tvému nápadu psát o místu svého srdce ne sice z hlediska historie, ale ze svého pohledu a přidám i pár fotografií (snad, jestli se zadaří). Pověst o jeho vzniku souvisí s potokem, který jím protéká a vlévá se po 15 km pod Křivoklátem do řeky Berounky. Kdysi si prý chudá mlynářka zoufala, že nemá co dát jíst svým dětem a tak jim navařila večer raky z potoka, o kterých si lidé mysleli, že jsou jedovatí. Děti však tuto krmi přežily a ještě se ráno sháněly po včerejší dobrotě a rodina byla zachráněna. Dnešní město má své historické centrum kolem obdélníkového náměstí, jednoho z největších v republice, zdobí ho zvláště v květnu kvetoucí hlohové aleje, v čele je gotický chrám se samostatně stojící zvonicí. Je tu radnice i množství historických domů z různých období. Severní strana údolí zahrnuje bývalé židovské město, končívalo hradbami s Vysokou bránou, na severovýchodě jsou vilkové čtvrti Vinohrady a Bezděkov, které jsou už za Pražskou bránou. Na jižním svahu nad centrem vyrostlo 7 nádražních činžáků (z Rakovníka vede 5 různých vlakových tratí) a kolonie rodinných domků. Tato část, oddělená od města tratí a nádražím, se nazývá Zátiším, na západě končí průmyslovou zónou (bývalá Rakona, TOS-lisy na umělé hmoty, Stadion-výroba mopedů - samozřejmě většina dnes neexistující). Bývalé okresní město je jako všude obklopeno panelovými sídlišti. Už za městem živoří bývalá slavná rakovnická továrna na obkladačky. Krásný je tu rozlehlý park za kostelem, který pokračuje alejemi podle potoka do křivoklátských lesů. Malíř Anderle ve svých nedělních podvečerních rozhlasových hodinkách často připomíná tzv. Pavlíkovské vršky (námi zvané Pajtlíky), skalnaté lesní partie s potůčkem, bývalé nedělní korzo rakovnických, když se ještě nechodilo v neděli do supermarketů. V přírodní hospůdce U Lajblů se tu dokonce i na malém betonovém plató s doprovodem šramlu nebo jen harmoniky tančilo. I když se v městě hodně změnilo a opravilo od těch padesátých a šedesátých let, zůstává v něm stále duch jakési maloměstské zatuchliny a nechuti k novotám, tak jak ho chápal jeho "dvorní spisovatel" Zikmund Winter.