Květná neděle

Květná neděle otevírá nejvýznamnější týden v liturgickém roce, Svatý týden. Je to den připomínky vjezdu Páně do Jeruzaléma.

Poslední neděle doby postní bývá označována přídomkem květná a někdy pašijová, přičemž to první označení je v našem prostředí převládající, jak to dosvědčuje i liturgické označení, které máme v Českém misálu (str. 211). Tento název se však může jevit jako zavádějící, protože obřad této neděle nemluví o květech, ale o palmových ratolestech, které jsou spojeny s připomínkou Kristova vjezdu do Jeruzaléma. Proto se latinsky tato neděle nazývá palmovou – Dominica in palmis. Ani toto označení však není původní, ale pochází z 8. století. Původně se tato neděle nazývala pašijovou – de passione Domini, což dosvědčují latinsky píšící autoři 3. a 4. století po Kr. Po vzoru jeruzalémské tradice se v 8. století objevuje termín neděle palmová i v římské liturgii a od této doby se začínají užívat obě označení. Avšak prvním, kdo začal užívat ve svých spisech východní označení této neděle, byl v 7. století Isidor ze Sevilly (560-636) – Dominica in palmis. Všechny liturgické knihy středověku a následně i Římský misál papeže Pia V. (po Tridentském koncilu) používají jen označení palmová (květná) neděle. Až liturgická reforma po II. vatikánském koncilu chtěla připomenout i původní význam této neděle a odtud máme její současný název – Dominica in palmis de passione Domini. Náš současný misál zůstal i tradičního označení Květná neděle. Aniž bychom se blíže zaobírali terminologickým označením této poslední postní neděle, je zřejmé, že její liturgie je tvořena dvěma různými tradicemi, které byly v průběhu dějin spojeny v jednom obřadu. Lze usuzovat, že tyto dvě odlišné tradice formovaly odlišné a samostatně se vyvíjecí obřady, kterými jsou:

a) žehnání ratolestí a následné procesí,

b) slavnostní připomínka Kristova utrpení a jeho smrti v rámci mešní liturgie této neděle.

Průvod s ratolestmi

Počátky obřadu žehnání ratolestí a průvod s nimi můžeme vidět v Jeruzalémské praxi 4. století. Slavný Kristův vjezd do "Svatého města" byl od 2. století chápán jako naplnění Zachariášova proroctví (Zach 9,9: "Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král… jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti."). Vzpomínka na tuto událost neměla jen připomínat historické okamžiky Kristova života, ale především zvěstovat Krista jako předpověděného a očekávaného Mesiáše. Španělská poutnice Egeria, která ve 4. století navštívila Jeruzalém, popisuje liturgii Květné neděle v tomto městě. Z jejího popisu můžeme rekonstruovat celý tento obřad: věřící se s biskupem shromáždili na Olivové hoře a po společných modlitbách se jde procesím do města, do chrámu Anastasis, tj. do baziliky Božího hrobu. V tomto popise se nemluví o žehnání ratolestí, po příchodu do chrámu nenásledovala mše, ale jen večerní modlitby s lucernáriem. Tato jeruzalémská praxe se rozšířila i na jiná místa: Konstantinopol, Edessa v Sýrii, Antiochie.

Tato praxe se dostala do byzantské liturgie (Typikon od sv. Sávy) a odtud se šířila na Západ, nejprve ovlivnila liturgii galskou a hispánskou, následně římskou. Svatý Beda Ctihodný (672-735) ve své promluvě In Dominica Palmarum popisuje liturgický průvod s ratolestmi. V 9. století v Galii Amalarius z Metz popisuje liturgii Květné neděle a mluví o slavnostním průvodu, ve kterém se nesly ratolesti a lid volal hosana. I když v Římě byl termín Palmová neděle znám, neznamená to ještě, že v této době zde probíhal průvod s ratolestmi. Toto označení mohlo být poukazem na evangelium o umučení Páně, které začínalo Kristovým vjezdem do Jeruzaléma. Teprve až Římské pontifikály (liturgické knihy) z 10. století dokládají, že liturgie této postní neděle začínala žehnáním ratolestí s následným průvodem. V dalších staletích se tento obřad velmi rozvinul a dramatizoval, lze říci, že se rozvinul do takové podoby, jakou nenacházíme v rámci celého liturgického roku. Jeden středověký pontifikál (Pontifikál katedrály z Bayeux) celý tento obřad symbolicky vysvětluje: lid se shromáždí za městem, ratolestí je 70 a kromě palmových se mohou používat olivové a jiné, ratolesti jsou žehnány, rozděleny přítomným a následuje průvod do města – do katedrály. V tomto průvodu je Kristus symbolicky představován evangeliářem, který je zabalen do červené látky, uložen na nosítka, která nesou čtyři jáhni v červených dalmatikách. Před nosítky s evangeliářem, tj. v čele průvodu, jde kříž, který je ozdoben zeleným věncem. Když celé procesí přišlo před katedrálu, byly její dveře zavřeny, uvnitř katedrály byl sbor, který zpíval hymnusGloria, laus et honor. Podjáhen, který nesl kříž, tak jeho patou udeřil do dveří a ty se otevřely, průvod vešel do chrámu a začala mešní liturgie. Tento středověký rituál se dostal až do Římského misálu papeže Klementa VIII. z roku 1604. Tento obřad vstupu do katedrály byl symbolicky vysvětlován jako průvod spravedlivých s Kristem, kteří skrze Kristův kříž vstupují do Božího království.

Římský pontifikál ze 13. století pro obřady Květné neděle určuje za místo žehnání ratolestí baziliku Santa Maria Maggiore, odkud se procesí ubíralo do Lateránské baziliky. Tato liturgická kniha zmiňuje obřad s evangeliářem (symbolika Krista), který je zabalen do látky (Kristu na cestu kladly pláště) a který nesli jáhni (obraz doprovázejících apoštolů). V následujících staletích tento obřad vymizel. Zajímavý rituál se objevil v 10. století po Kr. v Německu, který je spojen s dřevěnou sochou Krista sedícího na oslíkovi – tzv. Palmový oslík (Palmesel). Tato socha se nesla a nebo tlačila při průvodu s ratolestmi o Květné neděli a následně byla umístěna v kostele za oltářem, kde ji lid uctíval až do Zeleného čtvrtku. Tyto a podobné rituály byly projevem dramatizace celé liturgie Květné neděle, která kladla důraz na obřady žehnání ratolestí, které provázelo velké množství modliteb a četba biblických textů, dále na vlastní procesí a vstup do kostela. Proto liturgická reforma obřadů Svatého týdne z roku 1955 byla vedena snahou tyto obřady zjednodušit a zkrátit, aby vynikl význam a postavení vlastní mešní slavnosti, která v dějinách nebyla vždy s obřadem žehnání ratolestí a následného procesí spojena.

Mešní liturgie Květné neděle jako připomínka Kristova utrpení

Podíváme-li se na liturgické mešní texty, zjistíme zcela jednoznačný akcent na Kristovo utrpení. I když každá mešní slavnost poukazuje na téma utrpení, smrti a vzkříšení, zde se nám toto téma v modlitebních textech objevuje jedinečným a zcela osobitým způsobem. Je také zajímavé, že římská liturgie o této neděli "jakoby předem" rozvíjí a odhaluje témata, která se pojí a vážou s obřady na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Můžeme zde vidět jistý záměr a vnímat celou bohoslužbu Květné neděle jako "panoramatickou syntézu" celého Svatého týdne, do kterého tímto dnem církev vstupuje a který vrcholí v obřadech Veliké noci. Téma utrpení Páně však není jen vázáno na Květnou neděli (četba pašijí podle jednoho ze synoptických evangelií) a na Velký pátek (Janovy pašije), ale dříve byla vázána i na úterý a středu Svatého týdne, kdy se podle papeže Lva Velikého četly pašije zbývajících synoptiků, a tak v průběhu tohoto týdne byly věřící seznámeni s pašijovými texty všech čtyř evangelistů. Délka a bohatost těchto textů vedla ve středověku k novému a dramatičtějšímu přednesu, do kterého se postupně zapojovalo více aktérů a tyto nové formy postupně vedly k dramaturgii celého děje a k tzv. pašijovým a následně velikonočním hrám. Klasickou formou přednesu byla četba pašijových textů třemi čtenáři či třemi sbory: vypravěč, Kristus a lid.

Dnešní liturgie nabízí tři formy připomínky Kristova vjezdu do Jeruzaléma a tento obřad tvoří jistý vstup ke mši, která evidentně zdůrazňuje již jen jedno téma – Kristovo utrpení. Tematicky se k utrpení, bolesti a smrti Krista na kříži váže nejen evangelium (pašije), ale i přímluvy a celá mešní euchologie, tj. preface a všechny modlitby předsedajícího kněze. Krása obřadů Květné neděle je dána bohatstvím témat, která liturgie o tomto dnu představuje: Kristovo království (Kristus vjíždí do Jeruzaléma jako král); následování Krista ve zkouškách a v utrpení; jarní ratolesti jako znamení naděje; olivová ratolest jako symbol nového života ve křtu (po potopě holubice přinesla do archy olivovou ratolest); vstup do kostela jako vstup do Boží skutečnosti skrze Kristův kříž; utrpení nás může proměnit a posvětit, protože se to děje při eucharistické slavnosti.

P. Pavel Kopeček

Pranostiky a zvyky

 Nečas na květnou neděli není pro rok dobré znamení.

O Květné neděli se také řezal vrbový proutek, který měl člověku pomoci nalézt vejce černé slepice. Podle pověry černá slepice s bílou chocholkou snáší zlaté vejce. Pokud se vajíčko podaří najít, musí se zahrabat do slámy. Před půlnocí se vyjme z úkrytu a donese na křižovatku. Když se položí na zem a zamává se nad ním vrbovým proutkem uříznutým o Květné neděli, zjeví se duch a ten vyplní člověku každé přání.

O lidech, narozených na Květnou neděli, se věřilo,že rozumějí řeči rostlin a poznají jejich léčebné účinky.

Tradiční pokrmy

Nejznámější je asi tzv. velikonoční hlavička (obvykle připravovaná z vepřového masa),jidáše a „med v parádním hrnečku.“ Peklo se rovněž obřadní pečivo, kterým se podarovávaly děti. Obvykle mělo tvar ptáčků - holubiček (symbol návratu ptactva z teplých krajin) a miminek.