Neštěstí na Českolipsku v roce 1985

Na osudné ráno přesně před 30 lety nikdy nezapomenou. Šestačtyřicet lidí v pátek 23. srpna 1985 u Kuřívod na Českolipsku doslova přežilo svoji smrt.

Zcela zaplněný zájezdový autobus byl smeten ze silnice padesátitunovým kolosem sovětským tankem T 72. Podobně jako při nedávném neštěstí ve Studénce, kdy pendolino při nárazu oddělilo kabinu od zbytku polského kamionu, tank rozpůlil autobus plný lidí na dvě části. Jako zázrakem nikdo z cestujících při hrůzostrašné nehodě nezemřel.

To ráno začalo zcela nevinně. Lidé z tehdejšího okresního stavebníhopodniku v Rychnově nad Kněžnou se těšili na třídenní zájezd na sever Čech. Cílem měla být poznávací exkurze ve sklárnách v Kamenickém Šenově. „Na zájezd jsme vyrazili časně ráno. V autobusu panovala dobrá nálada. Na snídani jsme zastavili až v Jičíně a pokračovali v jízdě," vzpomíná řidič autobusu Zbyněk Zítko. Tehdy mu bylo 36 let.

47Byl to den, který i na Českolipsku vzbudil velkou vlnu strachu, obav, naštvanosti i solidarity. Od 21. srpna 1968 dnes uplynulo 47 let. Českolipsko „schytalo" příjezd okupačních vojsk hned v prvních hodinách toho dne. Například vojenské letiště v Hradčanech obsadily sovětské jednotky 21. srpna už v 1 hodinu ráno.

Autobus projel Mnichovým Hradištěm a mířil na Mimoň. Projet musel územím vojenského prostoru Ralsko, který od roku 1968 okupovala sovětská vojska. Jindy výlučně uzavřené „sovětské území" bylo totiž v těchto dnech zpřístupněno i českým civilistům. Sověti totiž svůj výcvikovýprostor otevírali vždy v srpnových dnech při výročí začátku jejich „přátelské pomoci".

V lesním úseku za Kuřivody se na silnici z pravé strany vyřítilo vojenské vozidlo. „Zahlédl jsem, jak se zpoza stromů vyhoupl lauf tanku, tak jsem autobus instinktivně strhl doleva a stihl na lidi zařvat. Jenže srážce už nešlo zabránit," nevymaže Zítko šokující moment nikdy z paměti.

Autobus narazil čelně do hlavně tanku. „Hlaveň praštila do předního skla, které mě pořezalo v obličeji. Pak už došlo ke střetu s pásy tanku. Zahrábly se do zadní nápravy autobusu a roztrhly ho na dva kusy. Přední část autobusu se přetočila na bok a na střechu a skončili jsme v příkopě mimo silnici."

Coby kriminalistický expert byl za českou stranu k nehodě vyslán Václav Bilický, který v Ralsku-Kuřívodech dodnes žije a vedle svého domu provozuje muzeum pyrotechnické očisty Ralska. Bilický vzpomíná, že důsledky srážky vypadaly opravdu drasticky.

„Protože tanková věž nebyla zajištěná a při nárazu se otočila, autobus doslova rozpárala. Ten se následně přetrhl a jeho přední půlka se převrátila do příkopu. Zadní část, která přišla o střechu, zůstala stát i s pasažéry na vozovce," vzpomíná Bilický.

Z lesa vyjely další tanky

Tank, který do autobusu narazil, byl prvním v koloně vojenských vozidel. „Přes silnici přejely další tři nebo čtyři tanky. Stejně jako se nenadále objevily, tak zmizely na druhé straně v lese. Na místě zůstal jediný ten, který nás sestřelil. Pod jeho pásy zůstala zadní část autobusu. Tank si couvl a zarazil o pár metrů dál. Řadu lidí náraz vymrštil ven z autobusu, byla klika, že nikoho nepřejel," dodává Zítko.

Prakticky každý z šestačtyřiceti cestujících byl zraněný. „Někteří měli velmi těžká zranění. Jedna žena byla ochrnutá. Musely se sjet sanitky z celého okresu, aby stíhaly zraněné odvézt do nemocnice. Byl zázrak, že nikdo nezemřel," popsala mimoňská lékařka Libuše Regermlová, kterou velitelství sovětské posádky často povolávalo k různým nehodám a neštěstím, které sovětské vojáky potkaly. Lékařku přivolali i k nehodě autobusu.

Také Knapek stejně jako Zítko považuje za největší štěstí v neštěstí, které potkalo účastníky zájezdu, že ruský tank neměl zajištěnou hlaveň.

„V opačném případě by nám všem usekla hlavy. Práskla do čela autobusu, ale pak se celá věž i s laufem otočila. Rozhodující náraz dostal autobus od pásů tanku. Došlo k němu až za námi do pravého boku autobusu před zadní nápravou. Autobus se po něm rozlomil na dvě části, předek se převrátil na střechu. Pamatuji si, jak jsem se otočil, abych se podíval, kam zmizela ta hlaveň. Bylo to jako bych se díval do komína."

V okresní nemocnici v České Lípě měli napilno. Pro zraněné ze zájezdu vyčlenili celé patro. „Ležet tam zůstali jen tři nebo čtyři lidé. Moje žena podepsala revers, že chce domů. Až po pár letech odhalil rentgen, že si zlomila obratel. Odešla do invalidního důchodu," říká Knapek.

Oba aktéři kuriózní dopravní nehody si vybavují rozdílné vzpomínky na tehdejší chování ruských vojáků. „Oficíři tam jen stáli a vše mlčky pozorovali. Nikomu z nás nepomohli," rozčiluje se i po letech Jaroslav Knapek.

Zbyněk Zítko si jasně vzpomíná na bezprostřední reakce velitele kolony ruských tanků. „Od začátku se na nic nevymlouval a nezkoušel hodit vinu na srážce na nás. Postavil se k velkému problému rovně jako skutečný chlap. Neustále dokola opakoval, že to byla jejich chyba. Tvrdil, že nezajistili přejezd přes veřejnou komunikaci vojenskými regulovčíky, kteří obvykle zastavují dopravu na silnici, aby vojenská technika nikoho neohrozila."

Cestující z autobusu se po letech znovu sešli. V Dobrušce oslavili, že přežili

Rychnovsko - V pátek se sešli, aby oslavili den, kdy se všichni podruhé narodili. Partu lidí z Rychnova nad Kněžnou a okolí přesně před třiceti lety spojila těžko uvěřitelná událost, ke které došlo na Českolipsku.

V pátek 23. srpna 1985 se autobus vezoucí zaměstnance Okresního stavebního podniku v Rychnově střetl na silnici nedaleko Kuřívod v Ralsku s ruským tankem, který se nečekaně vyřítil z hustého lesa. Rozpůlený autobus ležící na střeše nedával v podstatě jinou možnost, než uvažovat o lidských jatkách.

To, že přežili všichni ze šestačtyřiceti cestujících plně obsazeného autobusu, lze označit za opravdový zázrak. Většina účastníků zájezdu se v podvečer vrátila domů. Byli potlučení, pořezaní, se zlomenými končetinami, ale živí. „V nemocnici v České Lípě zůstali ležet asi jenom tři nebo čtyři lidé. Ostatní jsme odjeli náhradním autobusem domů," říká Jaroslav Knapek, který se podílí na organizaci srazu účastníků nehody.

„Poprvé jsme se sešli do roka po nehodě na podnikové chatěv Deštném v Orlických horách. Nebylo to jednoduché, v podniku nás upozorňovali, abychom o tom na veřejnosti příliš nemluvili," vrací se do minulosti, kdy skomírajícímu totalitnímu režimu zbývalo do jeho konce necelých pět let.
Na neštěstí vzpomínal i boxer Kličko.Na místo neštěstí se krátce po srážce dostal coby malý kluk i slavný ukrajinský boxer Vitalij Kličko, který v Ralsku vyrůstal jako syn důstojníka okupační armády. V roce 2008 o tom Kličko vyprávěl v rozhovoru pro časopis Reflex: „Sám na sobě jsem nějaké zásadně negativní reakce (od českých obyvatel pozn.red.)nepociťoval. Byl jsem dítě. Snad až na jednu výjimku. Byl jsem svědkem toho, jak náš, sovětský tank přejížděl silnici a narazil do českého autobusu plného lidí. Stalo se to blízko našich kasáren. Tak jsme tam s ostatními kluky hned běželi a tehdy jsem poprvé zjistil, že jsme u vás asi velmi nechtění. Přišla ke mně totiž jedna cestující z toho autobusu, která přežila, a začala mi nadávat, co vlastně ve vaší zemi chceme, že by bylo lepší, kdybychom se vrátili domů."