Šimon
Život a legenda
Podle biblických pramenů se Svatý Petr narodil v Betsaidě jako syn rybáře Jana nebo Jonáše a jeho rodné jméno bylo Šimon. Základní vzdělání získal v otcovském domě a synagogální škole. Oženil se a usadil se v Kafarnaum, vesnici u Genezaretského jezera, a se svým bratrem Ondřejem se živili rybářstvím. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okoloJežíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem.
Byl svědkem mnoha Ježíšových činů a zázraků. Například hned při návštěvě v jeho domě v Kafarnaum uzdravil Ježíš Petrovu tchyni. Právě jej si také Ježíš vyvolil, aby se stal prvním z dvanácti apoštolů, které vybral mezi svými učedníky, aby hlásali evangelium a konali zázraky. Tehdy mu také dal jméno Petr: „Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam“. (Ty jsi Petr, to znamená skála a na této skále postavím svou Církev, a brány pekla ji nepřemohou.) Tento známý citát z bible v sobě skrývá slovní hříčku, neboť v původnímaramejském textu je použito slovo „cepha“, které znamená i Petr i skála.
Postava Petra má v sobě i cosi obecně lidského a nadčasového. Přestože byl prvním z vyvolených a Ježíš ho přímo jmenoval jako hlavu budoucí církve a přestože byl podle evangelií svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách a málem utonul, protože zapochyboval. Když vojáci Krista zatkli, třikrát ze strachu prohlásil, že ho nezná, přesně tak, jak mu sám Kristus předpověděl („Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš“).
Když se po seslání Ducha svatého apoštolové rozešli do světa, zůstal Petr po nějaký čas v Jeruzalémě. Byla mu dána moc uzdravovat nemocné. Prvním uzdraveným byl muž od narození chromý, který na chrámových schodech prosil o almužnu. Petr jej vzal za ruku a přikázal mu: „Vstaň a choď!“ V té chvíli byl muž zdráv, vešel do chrámu, děkoval Bohu a pro Petra to byl významný krok k získání autority představitele církve.
Po Kristově smrti a zmrtvýchvstání se skutečně ujal řízení tehdy ještě nepatrné skupiny věřících. Řídil volbu apoštola Matěje jako náhrady za zrádce Jidáše, vynesl rozsudek nad Ananiášem a Zafirou a zejména otevřel církev pro příslušníky nežidovských národů. Nechal pokřtít Kornelia bez obřízky a na prvním církevním sněmu v roce 50 v Jeruzalémě prosadil, že věřící nemusí dodržovat obřadní předpisy podle Mojžíšovy knihyStarého zákona.
Když judský král Herodes Agrippa viděl, jak v celé zemi roste počet Kristových stoupenců, začal je krutě pronásledovat. Také Petr byl uvězněn a odsouzen k smrti. Petrovi se však podařilo z vězení uniknout – podle legendy se v noci před popravou v žaláři zjevil anděl, zázračně rozlomil Petrovy okovy a vyvedl ho na svobodu. Petr potom navštívil křesťanské komunity v Asii a posléze se vrátil do Říma.
Velmi úzce spolupracoval s apoštolem Pavlem. Židé neměli v Římě snadné postavení, i když Římané byli v otázkách náboženství velmi tolerantní. Považovali však všechny cizince a jinověrce za poněkud nedůvěryhodné. Pavel byl římským občanem, kázal proto Římanům a Petr jako Žid zase Židům a příslušníkům jiných národů.
1. června 64 vypukl v Římě velký požár. Trval téměř týden a zničil deset ze čtrnácti městských obvodů. Jak už je v takových případech obvyklé, hledal se viník a císař Nero jej nalezl v křesťanech. Bylo zahájeno široké pronásledování křesťanů. Mnoho jich bylo ukřižováno na břehu Tibery v Circus Gai et Neronis.
Věřící prosili Petra, aby se uchýlil do bezpečí. Podle legendy se vydal na cestu, aby unikl pronásledování. Sotva však vyšel z brány, spatřil proti sobě kráčet Krista. Zeptal se ho: „Quo vadis, Domine?“ (Pane, kam kráčíš?) Ježíš mu odpověděl, že jde do města, aby byl ukřižován podruhé. Petr se zastyděl a vrátil se.
Později byl v Římě zajat a odsouzen k smrti ukřižováním. Protože se však nepovažoval za hodna zemřít stejným způsobem jako jeho Pán, požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů. Jeho následovníci ho v noci sňali z kříže a pochovali u zdi na Via Cornelia. O 30 let později tam Anaklét dal postavit malou kapli.
Patron[editovat
Sv. Petr je patronem papežů, církve, řezníků, sklářů, truhlářů, hodinářů, zámečníků, kovářů, slévačů olova, hrnčířů, zedníků, cihlářů, moštářů, motorkářů, kameníků, síťařů, soukeníků, valchařů, rybářů, obchodníků s rybami, lodníků, trosečníků, kajícníků, zpovídajících se a panen, a měst Chartresu, Lovani, Leidenu, Peterboroughu, Petrohradu, Říma aTrevíru. Petr je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Jeho záštitou je dlouhověkost.
O svatém Šimonu a Judy, paste pasáci všudy.
Od Šimona a Judy paste pasáci všade, ať je řepa nebo zelí, má být všechno poklizený.
Na svatého Šimona a Judy, přines kožich z půdy.
Po Šimonu a Judy, naděj se sněhu a na poli zmrzlé hrudy.
Šimona a Judy – seno leze z půdy.
Šimona a Judy – zima už je všudy.
Svátek Všech svatých
Svátek Všech svatých je 1. listopadu. Svátek Všech svatých vychází z historické události a to církevního vysvěceni Pantheonu v Římě roku 609. Pantheon byl totiž původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů. Svátek Všech svatých je vzpomínkovou slavností těch zemřelých, kteří dosáhli svatosti a to i těch kteří nebyli kanonizování a o jejich svatosti ví jen Bůh. Svatí dosáhli v nebi věčné blaženosti a tím se tedy tento svátek liší od Dušiček, které jsou vzpomínkou na ty, kteří blaženosti nedosáhli.
Svátek Všech Svatých v lidové pranostice
Den Všech svatých je poslední, který léto zahání.
Kolem Všech svatých se mají okopávat stromy, aby nesly hojně ovoce.
Když na Vše svaté padá mlha, bude o Adventu bez sněhu.
Jíní na Vše svaté věští tuhou zimu a kruté mrazy.
Je-li o Všech svatých teplo, bude na Martina zima.
Památka všech zemřelých – Dušičky
Památka všech zemřelých – Dušičky jsou 2. listopadu. Svátek na Památku všech zemřelých bývá lidově označován jako Dušičky. Je to vzpomínka na zemřelé, jejichž duše ještě pobývají v očistci. Lidé svým zemřelým předkům prokazovali úctu a vděčnost od nejstarších dob. V počátcích křesťanské církve se nejprve vzpomínalo na zemřelé v rodinném kruhu. V roce 988 se ve francouzském reformním klášteře v Cluny konala první výroční vzpomínka na všechny zemřelé spojená s veřejnou slavností. Svátek se v průběhu 11. až 13. století rozšířil v mnoha dalších zemích a ve 14. století zdomácněl taky v Římě. Je to pěkný svátek a Dušičky mají dlouholetou tradici taky v naší zemi. Každoročně na konci října a počátkem listopadu se scházejí rodiny a navštěvují hroby svých zemřelých příbuzných a přátel. Tyto hroby zdobí květy, věnci a svícemi a tak těm, kteří již nejsou mezi námi na tomto světě, projevují úctu, vděčnost a lásku, neboť právě láska je onen most, který spojuje mrtvé se živými na této zemi.
Sv. Šimon a sv. Juda v lidové pranostice
O svatém Šimonu a Judy, paste pasáci všudy.
Od Šimona a Judy paste pasáci všade, ať je řepa nebo zelí, má být všechno poklizený.
Na svatého Šimona a Judy, přines kožich z půdy.
Po Šimonu a Judy, naděj se sněhu a na poli zmrzlé hrudy.
Šimona a Judy – seno leze z půdy.
Šimona a Judy – zima už je všudy.