Sv, Martin
Martinské posvícení symbolizuje libá vůně husí pečínky, martinských podkůvek, rohlíčků a první košt mladého vína. Ke svátku je spjata legenda o Martinovi.
Sv. Martin – patron vojáků, jezdců, hus a vinařů se stal velkým vzorem pokory. Jeho osoba je opředena legendou se sladkým zakončením v podobě makové martinské podkůvky. I ve svém biskupském úřadě zůstal vzorem chudoby a pokory. Pro Martina byli všichni lidé bratry. I když neměl majetek, bohatě rozdával dary svého srdce a své duše.
Martin Tourský – narodil se kolem roku 316 v římské provincii Horní Panonie (na území dnešního Maďarska) do rodiny římského setníka. V 10ti letech byl přijat mezi čekatele křtu, v 15ti za vojáka a odvelen byl do Galie. Legenda praví, že jednoho dne v zimě projížděl městskou branou v Amiensu u Paříže, oslovil ho polooděný nuzák a prosil o almužnu. Martin neměl nic jiného krom svého pláště. Vzal meč, rozetnul svůj plášť a polovinu daroval onomu nuzákovi. V noci měl sen. Zjevil se mu Ježíš oděný do poloviny jeho pláště. Martin uposlechl znamení, nechal se pokřtít, opustil vojsko a zahloubal se do křesťanské víry. Roku 371 ho věřící z Tours zvolili biskupem. On však opustil biskupský dům a s několika věrnými mnichy se nastěhoval před městskou bránu do ubohých dřevěných chatrčí. Postupem doby se z chatrčí stalo poutní místo a vznikl tam klášter Marmoutier. Ten se stal střediskem duchovního a kulturního života Západu. Pro křestany ve Francii vykonal Martin mnoho dobrého, proto se mu přezdívalo apoštol Galie. Zemřel v roce 397 ve věku 81 let v Candes u Tours dne 11. listopadu. Samotná scéna dělení pláště se stala po staletí nejoblíbenějším a nejzobrazovanějším motivem umělců. Svátek sv. Martina se stal dnem, kdy se stýkají u jednoho stolu dobří přátelé a pochutnají si na tradičním martinském menu – Pečené huse – a hodování zakončí martinskými sladkými podkůvkami.
Stará legenda o sv. Martinovi (jak se vypráví v Martinicích)
Jednou se zachtělo sv. Martinovi podívat se na vesničku, kterou po něm pojmenovali, na Martinice u Velkého Meziříčí. Osedlal tedy bělouše a vydal se na cestu. Bylo to kolem jeho svátku a jemu byla zima. Brnění římského setníka jej studilo a ani do svého purpurového pláště se nemohl pořádně zahalit, když už jej měl jenom půl. Tu druhou polovinu uťal před dávnými časy a daroval polonahému žebrákovi. Dlouho se trmácel se svým věrným koněm po úzkých cestách Vysočiny. Když konečně dojel do Martinic, nebyl nijak potěšen. Právě odtud odtáhli cizí vojáci a moc toho odvezli pryč. Ožebračení lidé si nemohli ani o pouti napéci koláče.
Sv. Martinovi se jich zželelo. Poručil svému koni: „Zadupej!“ Bělouš poslechl, zadupal a na zemi zůstaly ležet jeho čtyři podkovy. Hned se mu však udělaly nové. Když mu jezdec přikázal, aby zadupal znovu, na zemi zůstaly ležet další podkovy. A sv. Martin jezdil přes Martinice křížem krážem. Znovu a znovu koni přikazoval, aby zadupal. Brzy byly celé Martinice plné podkov. Jakési dítě se pro jednu shýblo, že si ji doma pověsí pro štěstí, ale světě div se! Podkova byla pečená a byla v ní maková náplň. Všechny děti pak začalypodkůvky sbírat a ochutnávat. Brzy se k nim přidali i dospělí a za chvíli nezůstala v Martinicích na zemi jediná podkova. Všem velice chutnaly :-)
V Martinicích ožila starobylá legenda a o martinické pouti se nikdy nevynechá tento list. Latinské slovo legenda znamená „to, co má býti čteno“. Po svaté mši přijede na bílém koni sv. Martin a všem rozdá rohlíčky s mákem – podkůvky sv. Martina. Po bohoslužbě přijede svatý Martin na bílém koni, který bude rozdávat dětem pamlsky. Místní děvčata napečou vždy dostatečnou zásobu i pro poutníky. Se svatomartinskou výslužkou odejde z Martinic každý :-)
A ještě jedna pověst jen ve zkratce.
Kníže Václav se toulal na sv. Martina v Křivoklátských lesích a zabloudil. Družina se mu stratila a on unavený zabloudil do chudé chalupy jednou uhlíře. Uhlíř ho pozval ke stolu a uhlířka podávala pečenou husu. Václav se ptá uhlíře, zda jí upekli na jeho počest. Uhlíř odpověděl " Vaše milosti, ta husa je k uctění sv. Martina a protože se i já jmenuji Martin, tak je to i můj svátek". Druhý den přijela Václavova družina a jeli na hrad. Od toho roku nakázal, kníže Václav na Mrtina připravovat husu, jako poděkování uhlíři, který ho na sv. Martina tak dobře pohostil.