Tomáš Akvinský
Tomáš Akvinský
Tomáš pocházel ze starého italského šlechtického rodu, v dětství ho rodiče poslali do blízkého benediktinského kláštera Monte Cassino. V letech 1239-1244 studoval na univerzitě v Neapoli a 1244 vstoupil proti vůli rodiny do žebravého řádu dominikánů, který ho vyslal studovat doŘíma. Na cestě k dalšímu studiu do Boloni jej příbuzní zajali a rok drželi na rodném hradě, roku 1245 jej ale propustili. Studoval pak v Paříži uAlberta Velikého, s nímž 1248 odešel do Kolína nad Rýnem. Tam pak působil jako jeho asistent, v letech 1252-1259 přednášel filosofii a teologii v Paříži, v dalších letech patrně v Neapoli, v Orvietu, v letech 1265-1268 v Římě a v letech 1268-1272 opět v Paříži, kde vznikla velká část jeho spisů. Od roku 1272 přednášel v Neapoli a roku 1273 měl prý vidění, v němž hovořil se samým Kristem. Když se probral, řekl svému tajemníkovi, že už nic psát nebude, protože mu všechno, co napsal, připadá jako sláma. Zemřel cestou na Druhý lyonský koncil, kam ho vyslal papež Řehoř X., aby se účastnil disputace s východní (ortodoxní) církví. Cestou na oslu se uhodil o větev do hlavy, po několika dnech v cestě pokračoval, ale musel se uchýlit do kláštera Fossanova (asi 100 km JV od Říma), kde po několika dnech zemřel. Jeho ostatky byly roku 1369 přeneseny do Toulouse, do řádového kostela Jakobínů, roku 1789 do chrámu sv. Saturnina a roku 1974 opět do kostela Jakobínů. Roku 1323 byl prohlášen za svatého a roku 1567 jej papež prohlásil za učitele církve.
Ve 13. století se v Evropě objevily - částečně arabským prostřednictvím - Aristotelovy spisy, které křesťané pokládali za ateistické. Hlavními body sporu bylo učení o jednotném univerzálním rozumu proti křesťanskému učení o individuální duši a učení o věčnosti světa proti biblickému Stvoření. Tomášovo dílo je pokus o řešení těchto (a dalších) sporných otázek.
Tomášova filosofie vychází z teologické interpretace Aristotelova díla, byla však významně ovlivněna také novoplatónismem. Aristotelovu představu metafyzického boha jako "počátku pohybu" Tomáš koriguje biblickou představou osobního Boha z jeho Zjevení. Jeho metoda je většinou dialektická: klade jednotlivé otázky (Quaestio) a rozebírá je v několika článcích (Articulus) vždy stejným postupem. Každý z více než 3100 článků Teologické summy začíná obecným míněním (videtur), následují argumenty pro toto mínění a proti němu (sed contra). Pak přijde vlastní Tomášův rozbor otázky a její řešení, které je vždy opakem počátečního mínění, a často spočívá v tom, že se objeví dvojznačnost. Článek končí odpověďmi na argumenty.
Tomášovo učení bylo zprvu západní církví i pařížskou univerzitou odmítáno a pařížský arcibiskup Étienne Tempier je roku 1277 odsoudil. Tomistická filosofická škola, kterou Tomáš založil, se přesto stala půlstoletí po Tomášově smrti na dlouhou dobu hlavním směrem křesťanské filosofie. Souběžně ovšem existovaly i směry další. Pokračování tomistické školy,novotomistická filosofie, byla roku 1879 papežskou encyklikou Aeterni Patris označena za oficiální filosofii církve.[3]Novotomismus zaujímá významné postavení i v současné filosofii.
Společnost a právo[editovat | editovat zdroj]
Tomášovy názory na lidskou společnost, její uspořádání a právo, jsou soustředěny hlavně ve druhém dílu "Summy teologické", kde se rozebírá otázka ctností a zejména spravedlnosti. Opírají se jak o Bibli, tak o Aristotela a další autority, které často cituje. Jsou významné pro dějiny práva i pro politologii.
Společnost podle Tomáše je sdružení lidí k tomu, aby společně něco činili. K tomu je třeba prozíravosti, která má sledovat dobré a varovat se zlého. Působí trojím způsobem: radí, posuzuje a nařizuje či vládne.[5] Vláda není jen důsledek prvotního hříchu, nýbrž je ustanovena pro společné dobro. Spravedlnost se týká toho, co je jeden člověk povinen druhému, a to buď určitému jednotlivci, anebo komukoli z nějakého společenství. Nástrojem spravedlnosti je zákon, což je "nějaké rozumné uspořádání ke společnému prospěchu, vyhlášené tím, kdo má společnost na starosti."
Nejvyšším zákonem je zákon Boží, od něhož se odvozuje zákon přirozený, daný všem lidem při Stvoření, a tedy nezměnitelný. Lidské zákony může vyhlašovat panovník nebo shromáždění lidu, nesmějí ale být v rozporu se zákonem přirozeným. Zákon je pravidlo i měřítko lidských jednání, něco ukládá a něco zakazuje. Jeho účelem je ustavit přátelství mezi lidmi a lidí vůči Bohu. Zákon má být nejen spravedlivý, ale také proveditelný, má odpovídat místním zvyklostem, místu a času. Zákon, který by nebyl spravedlivý, není zákon, nýbrž násilí, a kdyby odporoval zákonu Božímu, nesmí se poslouchat.
Panovník může zákon změnit, musí se jím však sám také řídit, i když se sám nemůže potrestat. Zákony se mění jednak proto, že se mění a zdokonaluje lidské poznání, jednak že se mění životní podmínky lidí, kteří se zákonem řídí. Tomáš cituje sv. Augustina, že je-li lid vážný a stará se o společné dobro, má se mu dovolit, aby si sám volil úředníky, kteří veřejné věci spravují.
Pranostiky
O svatém Tomáši sníh bředne na kaši.
Zima, kterou Tomáš nese, dlouho námi ještě třese