Tak jsem vás všecny opět po delší přestáce našla

Trošku o mně, než si stačím prolistovat novinky o vás. Takže delší dobu jsem byla bez počítače, potom mi děti vnutily chytrý telefon a já se věnovala telefonu a s  tím přišlo prohlížení blbin na instagramu, přehrávání různé hudby  a taky jsem se věnovala intenzivně józe, protože jsem přešla k novému zaměstnavateli. Od toho svého jsem odešla, protože tam jsem to předala několika svým žačkám s tím, že definitivně tuto svou činnost ukončím. Nějak jsem si potřebovala vydechnout. Do všech mých kurzů mi chodili titíž lidé, protože si pečllivě hlídali svá místa a nikdo nový téměř neměl šanci. se tam dostat. Stačila jsem si vydechnout, dokonce se i nadechnout, ale nebylo to na dlouho. Ve městě vzniklo Centrum jógy a hledali tam lektory. Našli mě a já byla stále ještě volná a přesvědčená, že si budu už v klidu cvičit sama doma. A taky, že se budu víc věnovat svému pejskovi, což jsem zanedbávala, protože tím, že do cvičení jak jsem už řekla chodili několik roků ti samí lidé, byla dost náročná příprava, aby se mi tam lidi nenudili. Takže to znamenalo intenzivní studium jógy, akupresury, mudry rukou,energeticých drah v těle, cesty lymfy, jógy smíchu atd., atd. Navíc jsem učila i čínské cvičení a tam se jednalo o sestavy na cvičení, kde se pořadí cviků nemá přehazovat. No nic. Několik kurzů v týdnu, každé na jiné úrovni a s jinou energií, podle toho kam chodili  lidi cvičit , kde se chtěli zbavit různých zdravotních potíží, kde byli mladší a kde starší cvičenci. Fakt kolotoč. Jako vždy je pravidlem, že když se něco někde vyvrbí jinak než chceme, nezústane při jedné potíži. Tak to je. Naší druhou, tentokrát hodně smutnou událostí bylo to, že nám našeho malého Nikouška zakousl na volno pištěný rotvajler ze sousedství. Byl s manželem na procházce a ten cizí pes se na něj vrhnul. Niko byl na vodítku, takže bez šance. Zrovna jsem šla z obchodu a přišla jsem v tomto momentu. Hodil mi mrtvého pejska k nohám a šel po mě. V tom šoku jsem se ani rotvajlera nebála a tak se i ho podařilo ode mě odehnat. Šok mě ale docela poznamenal, co vám budu líčit. Probrečela jsem rok. Až jsem se za to styděla. Ale ani to nebyl konec. Jednoho dne jsem šla nakupovat pár věcí a nesla tašku naplněnou po okraj, těžkou jak hrom. Hnula jsem si ošklivě páteří protože jsem tašku nesla na rameni. Měsíc jsem chodila ještě do cvičení , ale sama je už cvičit nemohla cvičení jsem proseděla na židli a vedla lidi jenom slovem. Školní rok jsem dokončila. Potom nastalo lítání po doktorech co vlastně s páteří mám. N rentgenu zjistili, že jsem před nějakou dobou měla zlomené všechny obratle beterní páteře plus ještě jeden další. Ani vlastně nevím kdy se mi to stalo. Prostě jsem cvičila s polámanou páteří a nevěděla jsem to. Nevím kdy se mi to stalo, cvičila jsem normálně, v pohodě. Určité potíže jsem zaregistrovala, ale to jsem přičítala věku, takže brala jako normální. Nic zvláštního mi nezjistili ani osteoporózu, nic. Rok jsem chodila a  jezdila i do Olomouce, rentgeny, tunely, nic. Ležela jsem skoro týden v nemocnici od rána do večera na kapačkách, aby mě zbavili bolestí. Po návratu mi syneček upravil francouzské hole a chodila jsem o holích. Je to rok rok a půl, už si doma cvičím a sem tam si jedu do města nakoupit, k holiči, k doktorovi. Tak to je můj příběh pro který jsem sem ani nezavítala. O to víc jsem ráda, že jsem vás tu opět našla. Snad jste po dobu mojí nepřítomnosti měli větší štěstí než já. Pozor, to nenaříkám, protože vždycky může být hůř. Snad mám to nejhorší po této stránce za sebou. Znovu nalomené obratle se mi opět chytily a začínám si cvičit víc a víc pomalu doma. Je půl třetí ráno, takže nejdu po sobě číst a opravovat chyby, protože by se mi to určitě podařilo tak akorát celé smazat. Tak mi to promiňte. Ještě jednou moc všechny zdravím