Neobvyklá příjmení

Nováka, Černého nebo Svobodu asi znáš. Existují však příjmení, která už se moc nepožívají – některá dávno vymizela.

Nikoho asi příliš nepřekvapí, že mezi nejpoužívanější příjmení v České republice patří Novák, Svoboda, Novotný, Dvořák, Černý nebo Procházka. Příjmení se používají odpradávna jako základní identifikátor člověka. Jejich vznik a rozvoj se datuje od 14. století do 18. století, kdy bylo potřeba daného Jana či Karla odlišit od ostatních. 

Často se totiž už ve středověku stávalo, stejně jako v dnešní době, že vedle sebe bydlelo vícero jmenovců. Aby se rozlišili, jejich druhé jméno se určilo podle jejich typických vlastností, lokality, povolání, příp. vizáže daného člověka. Tím, že jsme je jako následující generace podědili znamená, že už si ani často neuvědomujeme jejich původ.

Jan Malý se jmenoval jednoduše kvůli jeho nízkému vzrůstu, Pokorný pro jeho výraznou pozitivní povahovou vlastnost, Babyrád kvůli častým záletnickým tendencím a např. Tupý... ano, i nelichotivá pojmenování se tu objevovala. Příjmení se dala tehdy přirovnat k přezdívkám, které vznikaly na základě nějakého jasně charakteristického znamení jejich nositele.

Ale nejenom to. O vhodném příjmení rozhodoval i lokální aspekt. Karel Dolní mohl být pojmenován, protože jeho domovinou byla dolní část města či vesnice. Nehledě na konkretizovaná příjmení: Čáslavský, Pražák, Moravec nebo  Říčánek. Příjmením odvozujícím se podle takovýchto aspektů se říká apelitivní. 

V České republice v roce 2016 spočítali na 412 387 unikátních příjmení. Některá z nich však už nikde nenajdeš, i když v telefonních seznamech na začátku milénia stále byla k vidění.

Jsou to tzv. větná příjmení. Pojmenování vznikala z konkrétní události, která se danému stala. Nejčastěji pochází právě ze 14. století. Mezi ty nejzajímavější patří následující:

Skočdopole

Zabilpivo

Vítámvás

Přineskarladomů

Rádsetoulal

Strojnastůl

Nejezchleba

Jezmaso

Stiskniruku

Zlámaljelito

Nechoďdomů

Hrejsemnou

Ontověděl

Nehněvajsa

Domalíp

Osolsobě 

Drahokoupil

Příjmení nebylo vždycky dědičné. V dobách před třicetiletou válkou se mohla během života měnit – a to rovnou několikrát. Hned na to začaly vznikat matriky, které změnily způsob, jakým se evidovali obyvatelé měst. Jasné rozhodnutí pak provedl Josef II. svým patentem, díky kterému příjmení začala být neměnná. Od té doby je dědíme, nejčastěji po otci. Proč však postupně mizí výše uvedená, není přesně známo. Je to ale škoda.