Kozojedy

Liduška nemohla usnout, stále se nemohla smířit s tím, že se potkala s bratrem Lukáše. Pak si uvědomila, že Libor nemůže za to, že měl nespolehlivého bratra. Sám je přece zodpovědný, postaral se o dítě, pomohl s nádobím, už ve vlaku byl úslužný, krásně si povídal s Haničkou, možná není takový jak Lukáš. Zítra si snad konečně v klidu popovídáme.
S tou myšlenkou Liduška o půlnoci konečně usnula.

V tu chvíli o kus dál se probudil Matýsek. Maruška při kojení zapnula komp a uviděla na Skype Karla on-line. Prozvonila ho. Karel byl rád, že vidí sestru spokojenou a že si spolu můžou zase chvilku povídat. Napitý Matěj už dávno usnul. Z chvilky byla rázem hodina. Karel si uvědomil časový posun a přestal na Marušku chrlit všechny novinky. Sourozenci se srdečně rozloučili a Maruška se vrátila do ložnice k spícímu Jeníkovi. Ten občas něco zamumlal ze spaní. Měl náročný den a i ve spánku se mu pořád vracelo jednání v soudní síni, kdy obhajoval dvojnásobného vraha.

Lidušce se zdál podivný sen viděla v něm zřetelně svoji zemřelou sestru Růženku jak se vznáší nad rozkvetlou loukou s vlasy vlajícími a v nich věneček z kopretin,oblečenou ve svatební šaty .Za ruku držíc nějakého muže .Pomalu se blíží k Lidušce která sedí na louce a plete Haničce věneček z kopretin. Růženka s úsměvem na tváři stále něco říká, ale Lidka neslyší co, protože Hanička tak moc hlasitě zpívá ,že se zpěv podobá spíš celému pěveckému sboru. Růženka si sedá k ní do trávy a Liduška se marně snaží rozpoznat toho muže který stojí za Růženkou,jeho tvář je zahalená mlhou pomalinku ji větřík odvál a ona hledí do vážného obličeje zemřelého Lukáše.Po tvářích mu kanou slzy a mísí se s krví která mu teče po tváři,kapky padají na věneček z kopretin a kopretiny už nejsou bílé ale rudé ,rudá je celá louka rudý je i věneček na hlavě Růženky.Liduška se snaží zachytit ruce Růženky která se začíná nořit do mlhy .Natáhne obě ruce za mizejícími postavami a přece se zachytla něčí ruky .Nebyla studená ale horká .Mlha se rozplývá a Liduška hledí do obličeje Libora. Lekla se a probudila . Na další spánek nebylo ani pomyšlení ,rozespalá sáhla pro stařičký babičtin snář.Musí zjistit co ten sen znamená . Když našla slovo“ mrtvé viděti“- stálo tam ,někdo tě požádá o radu. Barva bílá – připrav se na těžké loučení. Barva červená –této lásky se neboj,neboť tě nezklame. Krev –máš důvod být veselý-á. Květiny viděti –Co nevidět uzavřeš sňatek .Mlha- podaří se ti skvrnu setříti ,která potupila tvoji čest.Liduška se zamyslela , co jí tímto snem zemřelá sestra chtěla říct ? Když by si dala dohromady výklad snáře tak ji Růženka tam z dalekého nebe přišla dát naději v novou lásku a přišla ji beze slov říct aby se vztahu s Liborem nebála. Ulevilo se jí, sejde se s ním a taky s Bětkou a domluví ji a třeba i pomůže s dítětem tolik ji toho mrňouse bylo líto.Zadívala se na komodu kde stála Růženčina fotografie přistoupila k ní, pohladila a řekla děkuji ti Růženko .

Filomena využila toho, že Vilém jede do Kozojed na Farmu a svezla se s Helenkou s ním. Děda Bartoš bude potřebovat umýt okna a uklidit, sám toho moc nezvládne a ten větroplach Lidka je kdoví kde. Děda pookřál, když uviděl dceru s vnučkou a hned vzal Helenku na kolena a dělal jí Vařila myšička kašičku. Filomena se rozhlédla po svém rodném domě a nestačila se divit, všude čisto. Děda se usmíval pod vousy: "To koukáš, viď? To Liduška! A to jsem jí vůbec nic neříkal. Počkej, až přijde, tu holku nepoznáš, já sám se taky divím od rána do večera, mění se před očima. A vaří tak dobře, jak nebožka tvoje maminka a to víš, že jsem náročný strávník!"
Filomena byla ráda, že Lidka se dala tou správnou cestou. My o vlku a vlk za dveřmi! Liduška s nákupem vešla do kuchyně, přivítala se s maminkou a hned se ptala, jestli už jedli, že na sporáku je hotová zeleninová polévka, maso pekla už ráno a teď jen naškrábe pár brambor. Po chutném obědě Helenka usnula a Filomena věděla, že teď má nejméně dvě hodiny klid a tak se rozhodla zajít za Maruškou a vnoučíčkem Matějem. Matýsek už byl taky nakrmený, ale spinkat ne a ne. Už z dálky bylo slyšet jeho vřískání. "Lezou mu zuby", vítala ji snacha Maruška. Filomena naložila plačícího vnuka do kočárku a vzala to směrem k rybníku. Drncání po hrbolaté cestě Matěje uspalo. Když se vracela kolem domků, najednou uslyšela pláč. To nebyl dětský pláč, to byly dospělé zvlyky. Filomena se zastavila a zkoumala, odkud pláč přichází. Nechtě vyslechla část hovoru, kdy paní Strnadová za živým plotem s pláčem vykládala do telefonu asi nějaké kamarádce, jak je jí po vnukovi smutno, ale dcera sem nepřijede a ona nesmí přijet k ní. To jsou věci, to bych do té Zuzany neřekla, pomyslela si Filomena a pokračovala v cestě. Vrátila spícího vnoučka, ještě chvíli si srdečně popovídala s Maruškou a pak spěchala za Helenkou s obavou, že kdyby se probudila, mohla by plakat, že nevidí maminku. Ale to se spletla, probuzená Helenka dováděla s Liduškou a obě byly rozesmáté jak sluníčko. Tak jak to řekl děda. Liduška se měnila před očima. Kdo na tom asi má zásluhu, uvažovala starostlivá matka, ale zeptat přímo se nechtěla. Sama sobě si chtěla odpovědět lehkovážným Liduščiným krédem: To se utřepe? To se usadí? To se rozleží? Jak jen to ta Lidka vždycky říkala?

Kam se chystáš Liduško ? Ptal se dědeček Hubert když viděl cestovní tašku u dveří a Lidušku už půlhodinu před zrcadlem.Liduška s úsměvem vlepila dědovi pusu a zanotovala.To se nikdo nedoví ty můj kvítku medový… Tak se mi zdá holka že ses nám zase zamilovala .Zamilovala dědečku zamilovala .Přál bych si abys konečně našla toho pravého a hodného hocha a ne takové cucáky jakés střídala jak ponožky.Neboj dědo s tím lehkomyslným životem je konec.Hlavně abys holka nenaletěla nějakému lumkovi . Zavolám ti a pozdravuj Oswalda a Boženku věřím že se tady zdrží a že je tady zastihnu.Navařila jsem na přivítanou vzácné návštěvě, upekla bábovku Oswaldovi dala chladit do sklepa pivo a o ostatní se Boženka postará ,hlavně dědečku nezapomínej brát léky ,vrátím se za týden. Popadla tašku a pelášila k příjezdové cestě kde u auta čekal Libor. Hubert vyšel na zápraží a oběma zamával.Šťastnou cestu a jeďte opatrně . Sotva Liduška zapla v autě pás už ji držel Libor v náručí a zasypával polibky,tolik se mi po tobě stýskalo,čeká nás báječný týden v horské chatě jen ty a já.Liduška se polibkům nebrání ,nesměle je Liborovi oplácí je šťastná :Musím ti moc poděkovat žes navštěvovala Bětku ,nevím jak jsi to dokázala,ale byl jsem mile překvapený když jsem se tam stavil ,to už nebyl ten byt který vypadal dřív jak kulnička na dřevo.Vše září čistotou , o dítě se stará je vidět že se vzdala jak alkoholu tak i divných kamarádů. Dalo mi to trochu práce nežli jsem ji domluvila a donutila se vzdát hlavně té party lidí s kterými se stýkala a s kterými pila .Cítila se vinná jak za smrt Lukáše tak i Růženky a řešila to alkoholem. Vyprávěla jsem ji svůj příběh o svém první lásce která dopadla moc špatně . Jimmyho smrt jsem si také vyčítala a myslela si že mám na ní svůj podíl a tehdy jsem svůj život brala hodně lehkovážně.Doufám že se upne k dítěti a vydrží .Není to špatná holka staly se z nás kamarádky budem se navštěvovat ,mám z toho dobrý pocit že jsem to dokázala.. Hubert čekal netrpělivě příjezd autobusu s kterým měla přijet Boženka s Oswaldem těšil se na ně dlouho se neviděli .Autobus přijíždí vystupuje pár lidí a až mezi posledními vidí Boženku jak pomáhá Oswaldovi z autobusu. Ten zavrávoral ,Hubert přiskočil a bratra zachytil.To nic není jen se mi zatočila hlava,odpočinu si a bude zas dobře.Hubert se koukal na svého bratra .Kde se poděl ten švihák s jasným pohledem a mdadistvým vzhledem ? Vidí vyhaslé oči obličej samou vrásku, čelo zalité potem . Posadí rychle bratra který lapá po dechu na lavičku.Boženka pláče ,bylo mu špatně už včera ale nedal si říct , o lékaři nechtěl ani slyšet ,tvrdil že to přejde že musí jet k tobě.Oswal má zavřené oči a šeptá bratrovi jsem doma jsem doma,přijel jsem sem zemřít. Boženko na nic nečekej a volej rychlou ,přikazuje Hubert. Oswald přestal dýchat . Pak se vše seběhlo velmi rychle .Oswalda v bezvědomí nakládají do sanitky kde se ho snaží lékař oživovat,ani po půl hodině srdce nezareagovalo .Lékař konstatuje smrt. Boženka pláče v Hubertově náruči ,Hubert je v šoku. Přijíždí pohřební vůz.Hlouček přihlížejících se rozchází.Na lavičce zůstávají sedět dvě plačící postavy Boženky a Huberta.

Takto je tam najde Vilém, kterému Hubert zavolal. Beze slov a bezmyšlenkovitě nasednou k němu do auta. Na pohřební službě musí vše vyřizovat sám, starouškové se jen třesou a nejsou schopni slova. Boženka poprvé promluví až před Hubertovým domkem, kam je po všech formalitách Vilém odvezl: „Tady já být nemůžu, všude ho vidím, tady na lavičce seděl a četl noviny, tady jsme společně hráli karty, z toho keře mi utrhl růži...“ další slova zanikla v přívalu pláče.
Vilém Boženku pohladil po vlasech: „Dobře, Boženko, zavezu Tě k vám domů.“
To se začala třást Boženka ještě více: „Tam vůbec nemůžu, tam bych se už úplně zbláznila!“
„A ty to tu, tati, zvládneš sám? Já bych vzal na pár dnů Boženku k nám,“ obrátil se Vilém na dědu Bartoše. Ale ani s ním se nedomluvil. Nepřítomný pohled, třesoucí se ruce. Vilém vystoupil z auta sám, v ložnici ze skříně vytáhl otci pár věcí a zatímco to balil do tašky, prosil Jeníka telefonem, aby občas na domek dohlídli, že musí vzít ty sirotky do Kolína. Zkontroloval okna a nahlédl do lednice. Do další tašky naložil zásoby jídla, které by se mohly zkazit a pak ho napadlo podívat se do špajzky. Přibalil i voňavou bábovku. Při zamykání domku zavolal ještě Filomeně, ať připraví hostinský pokoj, že přiveze hned dva hosty, víc neprozradil.
Filomena se nevyptávala, bylo jí to jasné. Z Tetína přijeli Oswald s Boženkou, určitě přijede Liduška s tím svým, tak konečně poznáme, kdo jí učaroval. Ale to se pěkně zmýlila.
Liduška s Liborem tou dobou večeřeli při svíčkách a házeli po sobě zamilovanými pohledy. Zpráva o Oswaldově smrti je nezastihla, protože Vilém usoudil, že na jobovky je času dost až po dovolené, kterou dceři rozhodně nohodlal kazit. Zato obvolal všechny další členy rodiny a informoval je o datu pohřbu. Karolína v zámoří okamžitě zabukovala letenky. Účast slíbili i Vilík s Wernerem z Freitalu.

Filomena měla Oswalda sice ráda, ale takový cit, jaký dokázal vzbudit v Božence, Karolíně a Hubertovi, takový ona nepociťovala. I když byl Oswald její jediný příbuzný z tatínkovy strany. Bylo ji více líto Boženky, že opět zůstane sama. Jenže si neuvědomovala, že Božence vůbec nevadilo to, že bude sama, ale měla Oswalda opravdu a nezištně ráda. A to ještě nečetla dopis na rozloučenou a závěť, co Oswald zanechal, doma v nočním stolku.
Filoména to brala jako smrt blízkého člověka, ale ne zas tak blízkého, aby zapomínala na ostatní členy rodiny. To u Růženy, to bylo něco zcela jiného.
Viléma to nemálo překvapilo, jak se Filoména staví k novým povinnostem, k zajišťovaní pohřbu.
Zato Karolína, už v pátem měsíci těhotenství, byla na tom úplně jinak. Měla Oswalda moc ráda. Vzalo to i Miloše. Stálo ho to hodně sebezapření, aby nedal na sobě nic znát. V poslední chvíli se rozhodl i Pavel, že poletí do Evropy s nimi. Nešlo mu ani tak o účast na pohřbu, ale poznal, jak Miloš na tom je.
Karel tedy zůstal s panem Vrkočem v penziónu sám. Byl už zaběhaný, neviděli v tom žádný problém.
Sbalili nejnutnější, největší zavazadlo patřilo samozřejmě Aničce, i když byla ze všech nejmenší. Najednou dostala Karolína nápad, že by mohla požádat Lidušku, aby ji zajistila nějakou extra velkou a krásnou kytici, aby se už pak nemusela s tím zabývat. Času nebude nazbyt, než se všichni přivítají a společně proberou ostatní záležitostí.
Vzala telefon a ještě než nasedli do auta, zavolala Lidušce. Nic netušící Liduška celá rozjařená vesele zdraví Karolínu, a překvapeně se ptá, co že ji přimělo k tomu aby ji zavolala.
Karolína byla v šoku. „Liduško, ty nic nevíš, nebo to snad není pravda?“ ptá se a celá rozechvělá.
„A co mám jako vědět? Stalo se snad něco?“
„Kde jsi prosím tě zrovna v tuto dobu, jsi doma?“ ptá se opatrně Karolína.
„Jeli jsme s Liborem na týden na dovolenou, domů se budeme vracet pozítří.“ Odpověděla Liduška, ale klidná už nebyla. Vytušila že se asi něco přihodilo. Ale co?
Snaží se překonat neklid a ptá se Karolíny: „Karolíno, řekni prosím tě oč tady jde. Jsem už pár dní z domů pryč a nikdo mi nic nedal vědět. Jsem dost dobře stavěná nato, abych to unesla, víš, že mne hned tak něco nepoloží.“
"Zavolám ti později, jen co nasedneme do auta. Jedeme na letiště."
Jen co nasedla do auta, vytočila znovu Lidušku, aby se více méně ujistila, že je to všechno pravda. Jenže telefon měla Liduška obsazený.
Ta mezitím, zavolala Pepíkovi. Ten ji v krátkosti o všem informoval, a také ji řekl, že táta ji nechtěl kazit dovolenou.
„To se vám teda povedlo! To teda jo! To jste tomu dali korunu, vy všichni truchlíte, strejda je na prkně a já si tady užívám, to vás nenapadlo, že chci být u toho? Málo snad Oswald pro nás udělal?“ řekla Liduška a okamžitě volala Karolínu. Vše se vysvětlilo, Karolína s rodinou a Pavlem pokračovali v cestě, ale Lidušku už nic neudrželo. Nebyla s ní žádná řeč. Musela domů. Libor to pochopil.

Boženka sedí smutná u okna a pozoruje rozrostlou rodinu Holomkových.Vrátili se všichni z pohřbu a v tichém hovoru vzpomínají na Oswalda. Boženka si připadá jak ve zlém snu ze kterého by se co nejrychleji vzbudila .Co jen bude dělat ,jak bude dál žít ? Zaslechne Viléma jak říká ,věděli jsme všichni jak moc má Oswald nemocné srdíčko,už ho nic nebolí přejme mu klid a vzpomínejme na člověka který svou dobrosrdečností celé naší rodině moc pomohl jak finančně tak i svými radami.Zbytek života prožil obklopený láskou. .Boženka se rozplakala .Hubert si k ní přisedl a podal jí kapesník.Jen plač holka vím jak ti je ,smrt blízkého člověka nás vždy zasáhne a žádná slova útěchy to nezmění.V srdci zůstane prázdné bolavé místo.Liduška objala Boženku .Chtěla bych být sama zašeptala Boženka.Je vše zařízeno domů nepojedeš ,tam by ti bylo hůř ,ráda bych ti navrhla abys zůstala jak dlouho budeš chtít u mě a Huberta .Tak budeš moci chodit na hřbitov za Oswaldem . Neprotestovala strašně se jí chtělo spát po utišujícím léku který si opakovaně vzala aby byla schopna vůbec do kostela a hřbitov Oswalda na jeho poslední cestě doprovodit. Hubert spolu s Liduškou ji pomohl do auta a Vilém je zavezl do Hubertova domu. Liduška ji uložila do postele sedla si k ní a hladíc její vlasy počkala až Boženka usnula.Jak je ten život krutý Oswald přijel ze světa do své rodné hroudy aby rozdal rodině své jmění,dočkal se štěstí v podobě Boženky,byly časy kdy jim Liduška jejich lásku záviděla.Povzdechla si bude to mít Boženka těžké ,moc by si přála aby se nevracela domů a zůstala s Hubertem.Celá jejich rodina si Boženku oblíbila a svou povahou všem připomínala Rozku.Hubert seděl v kuchyni a jeho myšlenky se ubíraly stejným směrem .Jak by byl rád kdyby Boženka přijala jeho domov za svůj.

Boženka pohostinnost Holomkových a Hubertovu s radosti přijala, ale její duše byla úplně jinde. Přemýšlela.
Kdyby jí někdo před pár léty řekl, že se ještě jednou vdá, považovala by ho za blázna. Byla ve skromném životě, který žila s Lucinkou a její rodinou, šťastná a spokojená.
Oswald vnesl do podzimu jejího života něco, o čem si ani jako mladá dívka netroufala snít. Byla to etapa života, jako vystřižená z románu.
Ale už je konec!
Boženka si to uvědomovala. Netruchlila pro blahobyt, který zakusila při Oswaldovi, ale pro vztah, který mezi ní a Oswaldem vznikl.
Ráno byla vzhůru jako první, uvařila všem snídani a sbalila si všechny své věci. Oswaldové věci jen pohladila a kufr nechala v pokoji.
Když se ostatní probudili, byli překvapeni, jak se Boženka změnila.
Byla to opět ta sebejistá, skromná žena, s vlídným pohledem.
Když zasedli všichni ke stolu, oznámila jim, úplně klidně a vyrovnaně: „Jsem vděčná za všechno, co jste pro mne v tyto dny udělali, ještě bych vás chtěla poprosit o jedno, kdyby se někdo obětoval a zavezl mě domů, do Tetína. Tam patřím a nikde jinde. Tam na mně čekají mojí nejdražší a hlavně malá Klárka, ta potřebuje babičku, která ji bude vyprávět pohádky před spaním.“
Ticho, které po jejich slovech nastalo, přerušila opět ona.
„Tak moji milí, tato pohádka už pro mne skončila, musím se vrátit do reality života.“
Pak se na všechny srdečně usmála a ještě dodala: „Nechci znovu obtěžovat Mirka, který se sotva vrátil z pohřbu, aby zase pro mne jel zpátky.“
Liduška okamžitě zareagovala, vyskočila, objala Boženku a řekla:
„To víš, že to pro tebe rádi uděláme, i když bychom byli všichni moc rádi, kdybys s námi zůstala tady. Já tě odvezu, když jinak nedáš. Kdykoliv budeš chtít.“
„Když kdykoliv, tak hned!“ řekla rázně Boženka a postavila se, aby šla pro kufr.
Nikdo nebyl schopen slova.
Liduška tedy vstala jako první, Boženka se se všemi rozloučila, nasedly do auta a když se chtěly rozjet přiskočil Pepík a volá: „Počkejte přece, pojedu s vámi. Je to přeci jen hezký kousek cesty, na zpáteční cestě to oceníš, budu do tebe hustit, abys neusnula.“
Liduška to ocenila už teď. Bylo ji moc smutno a nevěděla, co si bude s Boženkou povídat.
Usedl vedle Lidušky a rozjeli se, tentokrát už doopravdy.
Boženka měla oči zavřené, neotočila se…

Jak se Liduška bála, že nebude vědět, o čem si má s Boženkou povídat, tak se pochybnosti rozplynuly hned za cedulí oznamující konec obce Kozojedy. Boženka se zasnila: "Neodjíždělo se mi z Tetína lehce, ta naše Klárka je zlatíčko a je nádherné ji vidět vyrůstat." Těšení na vnučku teď bylo to, co ji drželo nad vodou. "Rózku sice nepřekonám, ale nikdy mne nenapadlo, že od jediné dcery budu mít tři vnoučátka. Děti jsou radost. Kluci byli klidní, tohle je holka z divokejch vajec." Při povídání cesta do Tetína rychle utekla. Lucka s Mirkem byli překvapeni, že se babička Boženka tak rychle vrátila. Po malé přestávce a občerstvení se Liduška s Pepíkem rozjeli do Kolína. Pepík škemral, jestli by mohl chvíli řídit, ale Liduška na dálnici nedovolila. "Nevezmu si to na triko, ale abys neřekl, že jsem moc opatrná, pustím tě před Kolínem, snad nás nenačapou." Filomena s holčičkami na zahradě shrabovala listí, když u domu zastavilo Karolínčino autíčko. Trochu v ní hrklo, když viděla od volantu vystupovat Pepíka, ale z místa spolujezdce vystoupila Liduška a uklidňovala maminku, že Pepík odřídil pouze poslední tři kilásky. Filomena si utřela pot z čela a posadila se na lavičku. Liduška vcházela do domu a volala na Pepíka do garáže: "Teď se hoď do pracovního, pomůžeme mamce s tím listím!" Pepíkovi se ani trochu nechtělo, měl v pět rande, ještě se chtěl osprchovat a taky kouknout na facebook, ale Liduščin rozkaz respektoval. Teď je půl čtvrté, raději hodinku pomůžu a budu mít klid. Za chvíli už bral mamince hrábě z ruky. Liduška shrabané listí nabírala na kolečka, nahoru posadila Rozárku a s Helenkou tlačily kolečka s listím ke kompostu. Tam listí vysypala a do prázdných koleček si sedla Helenka a tentokrát pomáhala tlačit Rozárka. Helenka si prozpěvovala: "Jede baba ž kopečka, vlžají jí kolečka." Žolík vesele poskakoval a pletl se pod nohy. Sychravo je všechny zahnalo domů. Z posbíraných jablek Filomena naplánovala štrůdl. Hanička si navlékla zástěrku a už rozvalovala listové těsto. Helenka chtěla taky pomáhat. Liduška jí uvázala kolem pasu utěrku a postavila ji na židli k pracovní desce. "Šama, já šama, začala se s Haničkou u válu přetahovat." Filomena právě s pomocnicí Rozárkou dostrouhala jabka, tak lákala Helenku: "Pojď nám pomoct s jablíčky, dáme tam skořicový cukr." Helenka nedočkavě roztrhla sáček, ale polovina ho skončila na podlaze. Rozárka to začala na kachličkách šmudlat sem a tam a pak zjistila, že je to k jídlu. Seděla rozkročmo na podlaze a olizovala obě ruce. Helenka si sedla k ní a lízala taky. Pusinky měly hnědé od skořice. To upoutalo Haničku a smála se: "To chce fotku" a běžela do pokoje pro foťák. Začala od září chodit do fotokroužku do Domu dětí. Je určen dětem od pátých tříd, ale vzali ji tam, i když chodí teprve do čtvrté. Vedoucí ji moc chválí, prý má talent. K focení ji přivedla Růženka. Před Vánoci je naplánovaná výstava z prvních prací a Hanka už ví, které její fotky jsou na tabla vybrané.
Ve Freitalu se u compu taky prohlížejí fotky. Vilík s nostalgií prohlíží obrázky svých sourozenců. Už je teď nevidí tak často. Tyhle jsou z loňských Vánoc v Kolíně. Byly poznamenány Růženčinou smrtí. Největší radost z nich měla Hanička. Werner se s Vilíkem shoduje, že Hanička vypadá, jakoby se v této rodině narodila. Dlouhé vlnité vlasy má upevněné čelenkou, přesně takhle to nosila i Růženka.

Vilém i Filoména si knečně oddychli .Z Lidušky se stal úplně jiný člověk.Ta tam byla její nerozvážná povaha.Je vidět že ji nová láska změnila k lepšímu.Jen kdyby nebyla co se Libora týče tak uzavřená.Marně se jí Filoména na něho vyptává ví od ní jen to že se jmenuje Libor a že je mu 26 roků.Na dotěrné otázky maminky jen se smíchem odpovídá že se určitě vše časem doví .V duchu ale Liduška má velký strach co to s maminkou udělá ,když se jednou doví že je její láska bratrem Lukáše ,který celé jejich rodině způsobil tolik bolesti.Nátlaku rodič aby Libora přivedla na oběd oddalovala různými výmluvami.Nakonec ale dala slib ,že ho rodičům po vánocích představí.Měla pro ně ještě jednu dobrou zprávu Libor ji zaměstná jako účetní.V Kolíně Libor rozjíždí novou pobočku své firmy už je pro ni přichystaná vybavená garsonka.Určitě udělá radost rodičům i tím ,že je rozhodnutá pro dálkové studium lékařské fakulty.

Liduška s Liborem kují pikle. Po jedné rozmluvě, kdy Liduška zase nadhodila, že má velký strach, jak rodina Libora přijme, se spolu rozhodli, že minulost pozmění. Libor se rozpovídal o tom, jak jeho otec před osmi lety založil firmu. Prostějov byl vždy vyhlášeným městem módy a oblečení se vyváželo do světa. Velká fabrika ale padla a pan Koutný si založil malou šicí dílnu. Byl vyučený pánský krejčí a do začátku zaměstnal ještě souseda. Libor ještě studoval, ale ve volných chvílích otci pomáhal. Maminka se starala o účetnictví. Pan Koutný vkládal hodně nadějí do staršího syna Lukáše, ale ten o šití neměl zájem a po vyučení lesníkem si našel místo v Chrudimi a domů už skoro nejezdil. Když přijel, jen se snažil z rodičů vymámit nějaké peníze. Když Libor dokončil nástavbu podnikání, začal u otce pracovat jako obchodní zástupce a zajišťoval odbyt. Jezdil po republice i po Evropě a firma vzkvétala. Otevřeli několik dalších šicích dílen. Před dvěma roky zase přijel Lukáš za rodiči a prosil o velkou sumu, že je ve srabu a potřebuje se z toho nějak vysekat. Otec se strašně rozčílil, syna vyhodil, ale skončil v nemocnici s mozkovou mrtvicí. Libor se zachvěl, když začal vyprávět, jak těžké to pro rodinu bylo. Otec ochrnul na pravou stranu. Učil se znova mluvit, jíst, chodit. Libor musel převzít vedení firmy, maminka se ujala ochrnutého manžela. Rodiče nemohli Lukášovi přijít na jméno a proto ani nebyli na jeho svatbě. Otec je nyní v invalidním důchodu a jen zpovzdálí dohlíží, jak Libor firmu vede. Za stroj už si nesedne, protože pravou nohu a ruku má slabou. Naštěstí mají v dílnách šikovné pracovníky a zatím se jim daří. Dnes jméno Koutný už něco znamená v oděvnictví a nebudeme si ho kazit nějakým zloduchem. "Protože Tě, Liduško, nechci ztratit, tak o Lukášovi před tvou rodinou nikdy mluvit nebudu a vymyslím nějakou historku o jeho smrti v zahraničí." Jak se domluvili, tak vykonali. Při prvním obědě u Holomků se Libor o rodině rozpovídal a jen tak mimochodem řekl, že měl ještě staršího bráchu, ale ten se utopil v moři. Když pak s Liduškou osaměli, šeptal jí do ucha, že vlastně tak moc nelhal, protože brácha se utopil v moři dluhů. V kuchyni zas šeptala Filomena Vilémovi, že má z toho kluka moc dobrý dojem a že je ráda, že si Liduška konečně našla někoho solidního.

Uplynul opět jeden školní rok a pro Pepíka to byl rok moc důležitý.
Jeho příprava na budoucí povolání, byla podle něho skončena.
Vyučen v oboru s maturitou, to bylo podle něj víc, než v co ještě před pár léty doufal. Nejen on, hlavně Vilém s Filomenou.
Však těch problému po celou dobu jeho dospívání, bylo víc, než dost.
Dnes to už nebyl ten „Pepa Kolomazník“, ale hezký urostlý mladý muž, který se ze všech Holomkových dětí nejvíc podobal svému otci.
Když přebíral maturitní vysvědčení, doprovázela ho téměř celá Holomkovic rodina, jak už to u nich bylo zvykem.
V jedné letní restauraci, si dojednali oběd a udělali si příjemné odpoledne.
Pepík Vilémovi poděkoval a Filomeně předal nádhernou kytici a prosil, aby mu oba prominuli ty jeho vylomeniny, které coby kluk nadělal. Všichni moc dobře věděli, že u Holomků je samozřejmostí, odpouštět a milovat.
Ale to ještě nemělo být všechno, co si Pepík pro ně nachystal.
Když byla zábava v nejlepším, postavil se a prohlásil?
„Sami vidíte, že už jsem dospělý, tak mi nebudete bránit v tom, abych se vydal do světa na zkušenou“ a šibalský mrknul na Viléma.
Tomu vzápětí proletěla hlavou myšlenka: „ A jejé, ten kluk je fakt úplně jako já, jen aby se nenatlouk nos jako já…“, ale mlčel, jen z Pepíka oči nespustil.
A Pepík pokračoval. „Rád bych si jednou otevřel servis. To, co mi z dědictví po strejdovi Oswaldowi zbylo, by pro začátek mohlo i stačit, i praxi už trošku mám, ale Miloš mi našel v Kalifornii skvělé místo. V jednom vyhlášeném autosalonu můžu zajíždět nové vozy.
Chápete to? To je šance, kterou mi budou všichni kluci závidět. Každý den v novém autě. Já to musel přijmout. To co si tam vydělám, pak budu investovat u nás a budu mít autoservis, o jakém se tady nikomu nezdálo. Jen ještě nevím, jestli v Kolíně, nebo v Kozojedech. Spíše se přikláním do Kozojed, tam je můj domov. A hlavně děda Hubert. Nějakou dobu to ještě vydrží s Liduškou a pak se k němu nastěhuji. Zahrada je velká, tam budu podnikat.“ Jen malou chvilku se odmlčel, aby nabral dech a dodal: „Tak moje milá rodino, se s vámi tímto loučím a příští týden jedu za Karolínou a její rodinou.
Prosil jsem je, aby to nikomu neřekli, že to řeknu sám, až bude doba příhodná. No a ta právě nastala. Známost žádnou nemám, tak pro mně žádná holka slzy ronit nebude.“
Nikdo nic nenamítal, co také. Vždyť u Holomku o překvapení nebyla nikdy nouze.
Pepík se tedy začal připravovat na cestu do světa…

Kdepak je Filoména říká si Vilém rozespale šmátrá vedle na polštář .Koukne na hodiny jsou 3 nad ránem. To zas sedí u komplu a povídá si s Pepíkem nebo Karolínou přez skype. Vedle je ale klid sejde dolů do kuchyně a tam ji najde sedící u stolu uplakanou.Copak se stalo že nemůžeš spát a co ty slzy ? Nemůžu stále pochopit proč ten náš kluk odjel do Kalifornie mohl si servis budovat u nás .Co když se mu tam zalíbí a už ho uvidíme jen jednou ročně .Nemůžu si stále zvyknout na to že jsou moje děti v zahraničí tak ráda bych je měla tady copak nevidíš jak , naše dříve velká rodina prořídla ? Máš přeci tady naši drobotinu Rozárku a Helenku a Haničku která ti hodně pomáhá namítl Vilém .Sama přeci vidíš jak je v dnešní divné době stále těžší najít si zaměstnání,podniky krachují,úřady práce evidují stále více nezaměstnaných tak se nediv ,že spousta mladých lidí odchází do světa.O Pepíka se nebojím byla to pro něj šance tak ji využil . Nejenom Filoména smutnila , po Pepíkovi bylo smutno i Haničce .Ta když ráno vstala a uviděla smutnou Filoménu tak jí se slzami v očích povídá,neboj se maminko já od tebe do žádné Kalifornie neodjedu zůstanu tady. U nás jsou také školy kde můžu studovat, a když vystuduju a nebudu mít práci tak si maminko spolu vybudujem mateřskou školku.Já budu učitelka a ty kuchařka . To Filoménu rozveselilo. Tys to Haničko vymyslela moc dobře. Hanička je sluníčko které Filoméně vždy vyhladí vrásky a naladí úsměv na tváři.A ty tatínku budeš v naší školce ředitel zakončí Hanička svoje plány a už si bere na klín Rozárku i Helenku a se smíchem spe po kouskách namazaný rohlík Helence a pak zas Rozárce a vypráví jim kratičkou ranní pohádku.Filoména se pokaždé diví kam na ty nápady chodí.Byl jednou jeden rohlík a stráášně moc se těšil na to až ho Rozárka a Helenka sní.Nebyl to ale ledajaký rohlík byl to rohlík pohádkový který upekla jen pro hodné děti víla s ranní mlhy a prvních paprsků sluníčka,poprosila krále vos aby přidal trochu medu mravenečci přinesli lesní jahůdky aby hodným dětem pohádkový rohlík chutnal .Aště eště volala Helenka s pusou od marmelády.Dobře už jen kousíček pohádky říká Hanička a bere si od Filomény dva hrníčky s čajem.Kouzelná víla šla ke kouzelné lesní studánce ,ve které byl ten nejpohádkovější kytičkový čaj , nabrala jeden pro Helenku a druhý pro Rozárku .Filoména dojatě hledí na Haničku .Tebe mi holka poslalo samo nebe. Pokračování příště ,ale jen když budete hodné a budete poslouchat maminku já peláším do pohádkové školy ! V letu políbí maminku kousne do rohlíku a už je v trapu.

Blíží se konec června. Hanička pátou třídou proplula opět se samými jedničkami. Má za to slíbenou srpnovou cestu za Kučerovými do Los Angeles. Tentokrát pojede s Filomenou. Vilík úspěšně dostudoval chemickou průmyslovku a má zajištěno dobré místo v papírně ve Freitalu. Liduška má za sebou druhý kurz účetnictví a pomáhá Liborovi ve firmě.
V Kalifornii se dvouletá Anička dočkala bratříčka. U Kučerů se často scházívá část Holomkovic rodiny a dojde i na muzicírování. Karolína po Vánocích natočila další cédéčko a na podzim už zase plánuje šňůru koncertů. Pavel pozval do Los Angeles maminku. Loni byla jen na dva týdny, ale letos v září nastoupí do důchodu a tak Pavlovo pozvání přijala. Jsou domluveni, že si ji Miloš s Karolínkou najmou jako chůvu na tu říjnovou cestu po Americe. Pavel s nadšením souhlasil, maminka pozná kus světa, tolik by s ní projet určitě nestačil.
Teplé počasí přilákalo do Kolína Jeníka s Maruškou a Matýskem. Zahrada plná dětského smíchu a skotačení. Hanička baví všechna mrňata. Učí je kotrmelce, ale spíš to vypadá na válení sudů. Filomena přinese tác s jahodovou bublaninou. Vychovatelka Hanička si děti posadí na lavičku a po stole jezdí s táckem, na který nakrájela bublaninu na malé kostičky. "Jede vláček kolejáček, kolik vozů asi má?" Hlásí se Helenka: "Tši"
Hanička děti rozpočítá: "Jedna dvě tři" a zastaví tácek u Matěje, strčí mu do pusinky kousek buchty a jede s vláčkem nanovo. Rozárka ukazuje na prstíkách dva, to přece umí, tolik má roků! A opravdu, Hanička znovu počítá od Helenky: Jedna, dva!" Šup buchtu do Rozárčiny pusy. Znova se hlásí Helenka: "Milinon!" Hanička rychle jezdí s vláčkem: "Jedna, dvě, tři, čtyři, deset, dvacet, sto, milión", zastaví u Helenky a ta také dostane kousek. Za všeobecného veselí všechny děti nakrmí. Jarda přiváží na přívěsném vozíku hromadu písku. Dřevěné pískoviště sestavovali s Vilémem celý týden. Podává montérky i Jeníkovi: "Právník, neprávník, oblíkni montérky a pojď nám pomoci." Práce Jeníkovi nikdy nesmrděla, umí vzít do ruky lopatu, sekeru, vrtačku i rýč. Za chvíli je pískoviště dohotoveno. Nad něj postavili lehký skládací celtový přístřešek. Simona s Filomenou ještě dělají poslední dokrášlení. Přivazují nafouknuté balónky. Může se slavnostně otevírat. Každé dítko dostává nějakou hračku na písek. Kolečka, kyblík, lopatku, hrabky, traktor. A traktůrek se stává předmětem sváru, všichni tři se o něj tahají. Rozárka tak urputně bojuje o hračku, že strčí do Matěje a ten spadne na zem. Samozřejmě spustí řev, jako by mu bylo kdoví jak ublíženo. Maruška syna moc dobře zná. "Chce vše jen pro sebe, musíme jezdit častěji, neumí si s dětmi hrát a ještě je ospalý. Zvedne syna, odnese domů, umyje, dá do kočárku a vyjíždí na procházku. Hanička přiběhne: "Můžu, teto, s tebou?"

Nejmladší z rodiny Holomkových se v Kalifornii počínal víc než dobře. Několik dní pobyl u Kučerů, ale když se seznámil s penziónem, který spravovali Pavel a Karel, táhlo ho to bydlet tam. Usoudili pak všichni společně, že to tak bude dobře. Pepík má možnost dokázat, že se umí o sebe sám postarat. Navíc penzión byl pro něj jako ušitý. Měl by to blízko do práce a nemusel by na nikoho brát ohled. Tak mu Karel s Pavlem vyhradili protekční dvou buňku, kde byl malý kuchyňský kout a koupelna.
„O ceně se zatím bavit nebudeme,“ říkali mu Karel s Pavlem svorně, „až si něco vyděláš, pak to dořešíme“. Pan Vrkoč s radostí souhlasil. Měl radost hlavně z toho, jak si všichni vycházejí vstříc a nehledí na minulost.
První dny se zdálo, že by Pepík ve svém novém zaměstnání snad strávil celých dvacet čtyři hodin. Byl jako Alenka v říši divů. Zaměstnavatel byl s ním taky velmi spokojený. Z první výplaty měl málem šok. Hned si penízky pěkně rozdělil, ponechal si jen tolik, co hodlal utratit a zbytek si s pomocí Karoliny hned uložil. Už začal počítat, jestli to tak půjde dál, do roka budu mít kapitál, se kterým už doma můžu mít ty nejodvážnější plány.
I liboval si Pepík, jak tady ke štěstí přišel. Večer co večer usínal sice unavený, ale šťastný.
Netušil, že to jeho štěstí dostane ještě jinou podobu.
S Karlem a Pavlem se vídávali během týdne vždy jen u večeře. V sobotu pracoval pouze do oběda a neděla byla volná, tu trávil u Kučerů. Jednoho nedělního rána, zrovna když se chystal ke Kučerům, potkal pana Vrkoče v doprovodu mladé dívky, Pepík mohl na ni oči nechat. Málem zapomněl pozdravit. Z toho mu pomohl pan Vrkoč když ho oslovil:
„Copak mladej, jak pak jsme se vyspali, kam máš namířeno?“ Při tom moc dobře věděl, že Pepík každou neděli tráví v rodině své sestry. Chtěl mu pomoci z rozpaků a to se mu taky povedlo. Pepík se rázem rozpovídal, ale stejně se pohledem vracel k dívce, která stála po boku starého pána.
Pan Vrkoč vytušil, že se asi Pepíkovi Martička líbí, není divu, vždyť když on ji uviděl, byl stejně tak u vytržení, jenže on v ní viděl tu svojí Martičku. Položil Pepíkovi ruku na rameno a říkal: „Překvapilo tě, že mám takový sličný doprovod, co. To by nikdo nečekal, že takové krásné poupátko bude dělat společnost takovému dědkovi. Ale kdybys hochu věděl, jak já se těšil. Roky jsem se na tuto chvíli čekal. Musím ti Martičku představit, přijela za mnou až ze Slovenska, určitě se domluvíte, bude-li mít potřebu si něco sdělit“ a lišácky se na Pepíka usmál.
Martička se začervenala a nesměle podala Pepíkovi ruku, když se jí chtěl představit. Ten se zmohl pouze na krátkou větu: „Josef Holomek, těší mne.“ Stejně tak byla na tom i Martička. Červená až po kořínky vlasů jen stačila vyslovit své jméno a nejraději by utekla. Pan Vrkoč cítil, že jiskra přeskočila. Myslel si na Karla nebo Pavla a ono to přišlo úplně odjinud.
„Víš ty co mladej, řekni u Kučerů, jestli jim to bude vhod, stavíme se odpoledne na svačinku, ať nám Karolínka něco dobrého uchystá. Ovšem bude-li Martička chtít.“ Řekl a podíval se prosebně na Martičku. „Na mně přece nezáleží, já půjdu tam, kam budete chtít jít vy.“ Už se trochu z toho setkání uklidnila. „Ujednáno! Doufám, že Kučerovým nezkřížíme plány.“ rázně prohlásil pan Vrkoč.
Rozloučili se tedy a Pepík šel ke Kučerům. Cesta se mu zdála tentokrát nějak delší, chtěl už být u Karolíny a poptat se jí na Martičku. To taky udělal, sotva vstoupil do dveří. Jindy spěchal k dětem, ale dnes, dnes se mu hlavou honily úplně jiné myšlenky.
„ Asi se nám chlapec zalubil,“ říká potichu Miloš Karolíně.
A taky že jo. Pepík se nervozně celé odpoledne díval střídavě na hodinky a do zrcadla, jestli nenajde na sobě něco, co by potřebovalo úpravu. Miloš mezi tím zavolal panu Vrkočovi, aby ho ujistil, že jsou odpoledne srdečně zváni. U té příležitosti padla zmínka i tom, že si ti dva snad padli na první pohled do oka. Pan Vrkoč neskrýval, že by tomu přál, protože Karel na Martičku dojem neudělal a Pavel se už nějakou dobu netajil tím, že se mu líbí jedná dívka, která pomáhá v účetnictví .

Smutno bylo v domku Hubertovi od té doby co Liduška byla pryč u Libora.Sedával často nečinně na místě u okna kde sedávala jeho Rozka a dokázal se dlouho dívat do korun stromů přemýšlíc o tom jak je to na tom světě tak divně uspořádáno proč kdejaký darebák a ochlasta žije a netíží ho žádné nemoci a dobrý člověk musí zemřít.Chodíval každý den za každého počasí na hřbitov tam mu bývalo dobře byl tak blízko své ženě ,a vnučce.Postál i u hrobu Oswalda smutně jen pokýval hlavou a povzdechl si ,ach kde jsou ty časy .Každý den se potkával s vdovou Kropáčkovou společně si postěžovali na osud který je připravil o jejich životní partnery a pomaloučku šli cestičkou k hřbitovní bráně kde ještě dlouho v hovoru pokračovali.Znali se od mládí kdy se Zdenička vdala za Pepíka Kropáčka tehdá to byla veliká veselka Hubert na ní s Rozkou protancoval bezmála celou noc.Manželství Pepíka a Zdeničky bylo šťastné ,bůh jim nedopřál to potěšení aby měli děti ,ale to jejich manželství nenarušilo Zdenička vždy se smíchem říkávala já jich ve třítě mám spoustu.Byla učitelkou až do důchodu .A tak se po čase stalo že Hubert před každodenní cestou na hřbitov si brával čistou košilu sváteční svetr a stával před zrcadlem dýl než bylo nutné.Věděl že se tam určitě se Zdenkou uvidí a popovídají ,a zavzpomínají si.Tak se stávalo ,že si kolikrát nevšimli že Hubert neodbočil ke svému domu ,ale že doprovází Zdeničku až na kraj dědiny.Netrvalo dlouho a všudypřítomní neviditelní starousedlíci si začínali šuškat. Koukejte na starého kocoura Huberta ,Rozka se musí obracet v hrobě a stará Kropáčková ,že se nestydí v jejich letech ,zapalují se jí lejtka jak nějaké šestnáctce.Samozřejmě jedna paní v obchodě si pustila hubu na špacír ,já je viděla jak se nemohli spolu rozloučit stáli spolu a smáli se .Druhá vyslechla a přidala si k tomu že se vedli za ruce,třetí zas si k řečem něco přidala a vzniklo z toho že dokonce Zdenička už u Huberta bydlí.Celá ves si měla o čem povídat .Samozřejmě se to doneslo i k uším Huberta a Zdeničky ,ta se tomu jen smála ,ale Huberta ta lidská zloba hodně pohoršila.

Liduška je přes týden v bytečku v Kolíně a pracuje v Liborově firmě, ale na víkend oba jezdí za dědou. Bartoš se přece jen zmátožil. Chodí denně na hřbitov za svou milovanou Rózou a vnučkou, popovídá se Zdeničkou, ale co je hlavní, vrátil se k práci v seniorklubu a ta ho nabíjí. Po vydařeném výletu do Prahy a sportovních hrách už zase plánují další akce.
Při škole byl založený taneční soubor a děti se rozhodly své první představení věnovat právě babičkám a dědečkům. Děda je zdatný organizátor, zajišťuje pronájem sálu, židle, lavičky, občerstvení.
K velkému překvapení všech v sobotu před sálem zastaví auto regionální televize, vystoupí kameraman s reportérem a shánějí se po Bartošovi. Ten z přepadení úplně oněměl, ale za chvíli už s klidem a přehledem odpovídal na zvědavé dotazy o činnosti seniorklubu a rozpovídal se tak, že by málem prošvihnul začátek vystoupení.
A další překvapení následuje po skončení, když se k němu přižene Hanička.
Děda dojatě objímá vnučku: „Děvčátko, tebe bych tu nečekal!“ Vilém s Filomenou už se taky protlačili k Bartošovi. „Hanička se to dozvěděla na facebooku od bývalých spolužáků a nedala jinak, než že sem musíme přijet“, směje se Filomena a vítá se s otcem. A Hanička už je v houfu děvčat a chlapců.
Paní Veselá přináší tácek s chlebíčky a čaj: „Bartoši, Bartoši, už je po všem, už se konečně taky posaď a něco sněz, ať nám neumřeš hlady, kde bychom potom sháněli druhého takového šéfa! O nic už se nestarej, neboj, manžel se školníkem uklidí židle a my se s Kropáčkovou postaráme o kuchyňku. Bartoš svolil a konečně se posadil s rodinou.
Po nasednutí do auta hlásí Hanička: „Tatínku, prosím odvez mne k Jeníkovi, domluvila jsem se, že budu spát u nich a vy s maminkou a dědou přijdete zítra na oběd, protože u dědy nemá kdo vařit, Liduška jela s Liborem do Prostějova!“
Vilém se obrátí na tchána: „Nevím, nevím, po kom asi ty organizační schopnosti zdědila?“

Jak ráda je Filoména i Vilém že díky Haničce přijeli do Kozojed .Maruška je skvělá hostitelka i Jeník se nestydí utřít nádobí jen aby si jeho maminka odpočinula.Filoména se nebrání nechá se hýčkat.I Vilém je dojatý,sedí na dvorku a pozoruje v kočárku spícího Matěje ,jako by z oka vypadl Jeníkovi.Kde jsou ty časy když byl Jeník takhle malinký.Zavře oči a zasní se. Vidí všechny své děti jak si na dvorku hrají na schovku slyší zvonivý smích Růženky jak s Karolínou předbíhá brášky ,Vilíka který úmyslně žduchl Lidušku jen aby byl u stromu první,což nebylo jedno Pepíkovi,který se okamžitě do staršího bratra pustil.Vše pak urovnával nejstarší Jaromír s Jeníkem.A co teprve když k nim do rodiny osud zavál Haničku ta vnesla do jejich životů hodně sluníčka.Oči se mu zalily slzami při vzpomínce na Růženku,jako by se její krása vryla do obličeje malé Helenky která vypadá zrovna tak jako Růženka když byla malá . Vilém cítí pohlazení ,otevře oči a vidí svou ženu,beze slov se dívají do očí ,rozumí si měli stejné myšlenky.Jak jinak z jejich smutku je vytrhne křik Haničky.Mami ,tati honem se pojďte kouknout na ten krásný dort který upekla teta Maruška sedí na něm marcipánový pejsek a je celý náš Žolík.

Když Vilém se ženou vstoupili do obýváku, Jeník si nemohl nevšimnout otcových smutných očí, v kterých se ještě leskly slzy. Zeptal se opatrně:"Stalo se něco, tatínku?"
"Ne, nestalo se nic, nostalgie, jste ještě mladí, tohle pochopíte jen těžko. Tady jsme s maminkou začínali náš společný život, tady vás všude vidím běhat. Dům v Kolíně je krásný, nebydlí se tam špatně, ale připadám si jak na dlouhodobé dovolené, domov cítím pořád tady." Filomeně už taky vyhrkly slzy a stiskla Vilémovu ruku: "Mluvíš mi z duše, Vildo, já se s tebou o tom nikdy nebavila, ale taky to tak cítím a znovu a znovu si to uvědomím, když do tohoto domku vejdu. Najednou ucítím tu vůni starého kredence po babičce, vybaví se mi spousta vzpomínek na lumpárničky našich dětí. Vidím tebe jak vyrábíš dětem houpačku a Lidušku, jak z ní spadla a jeli jsme do nemocnice šít hlavu, Pepík poprvé na kole vjel rovnou do hnoje, Jeník zryl celou zahradu, když jsme mu řekli, že tam je zakopaný poklad, Jarda s Jeníkem funí při stěhování skříně a pak v ní najdou Haničku... Sem jsem se vždy ráda vracela s každým dalším uzlíčkem štěstí v peřince. Zažili jsme tu hodně bídy, kolikrát byla k obědu jen polívka, ale byli jsme tu spolu šťastní obklopeni našimi dětmi. Děti nám začaly vylétat z rodného hnízda a i my jsme ho opustili a přesídlili do Kolína. Ale srdce zůstalo tady."
Slzy jak hrách se kutálejí do talířku s kouskem dortu a Filomena nemůže spolknout sousto. "Omlouvám se, nevím, co to na mne přišlo, nechtěla jsem vám kazit den svým naříkáním, nějak to na mne sedlo, možná to je tím, že Helenku jsme nechali mladým v Kolíně a je mi po ní smutno..."
"Ne, maminko, neomlouvej se, myslím, že jsem hodně pochopil", vzal si slovo Jeník a otočil se k Marušce. "Co myslíš, ženo moje, napadlo mne, že bychom si to s rodiči vyměnili, my půjdeme do Kolína a oni se vrátí sem."
Maruška zamrkala velikýma očima: "Jeníku, to jsi nemohl vymyslet líp. Ty můžeš pracovat kdekoliv, lidé potřebující právníka si cestu k tobě najdou a já po mateřské můžu nastoupit do nemocnice v Kolíně. A Matěj bude vyrůstat vedle Rozárky."
Teď se jako první vzpamatoval Vilém: "A nejen vedle Rozárky, jak naznačoval Jarda, příští rok k nim přiletí čáp!" Jeník se začal smát: "A to bychom si nějakého čápa nebo vránu mohli objednat i my, že ano, Maruško, aby náš Mates nebyl jedináček. Jeník pozvedl skleničku, "tak připíjím na čápa!" To už se přidala i Hanička: "Hele, přede mnou si na čápa hrát nemusíte, já moc dobře vím, že děťátko se narodí, když se tatínek s maminkou mají rádi."

Tolik radosti nepocítila Filoména od smrti Růženky ,štěstím se jí točila hlava a srdíčko se rozběhlo šílenou rychlostí .To po čem tolik toužila ,žít tam v jejich domku v Kozojedech se začíná naplňovat.Vyběhla celá šťastná ke hřbitovu ,říct tu zprávu Růžence a mamince. Tam v dálce uviděla siluetu tatínka jak kráčí po boku Zdeničky .Přidala do kroku a už stála usměvavá před červenajícím se tatínkem.Koukám že máme společnou cestu.
V družném hovoru společně stanuli před hrobem rodiny Holomků kde zavzpomínali a vydali se zpět. Hubert když uslyšel že se jeho dcera s rodinou přestěhuje zpět do Kozojed byl nesmírně šťastný .To je dobré rozhodnutí Filoméno .Vilém nebude muset dojíždět do práce a Jeník s rodinou si v Kolíně zvykne .Děti Jeníka a Jaromíra budou vyrůstat spolu vypomohou si s hlídáním a tvůj život se vrátí tady do domku kdes prožila půlku života.
I mě se bude líp stárnout a umírat s vědomím že vás mám na blízku. Ale jdi tati na umírání ani nevzpomínej vidím jak jsi po boku Zdeničky celý pookřál a omládl.Vůbec nedejte na řeči lidí kteří ani netuší jak strašná je samota a beznaděj když odejte ten koho jsme nesmírně milovali. Hubert se zastavil ,zahleděl se na Filoménu a s vážným výrazem ve tváři řekl.
Myslíš opravdu ,že nejsme lidem v dědině pro smích ?
Ale jdi tatínku přece ty i Zdenička jste nesmírně u starousedlíků oblíbení oba jste za svůj život něco dokázali a pro obec udělali.Vždy se najde pár rejpalů s tím nic nenaděláme ,důležité je to že je vám spolu dobře .A vím že maminka by byla stejného názoru pamatuju se když vážně onemocněla a tušila že zemře ,nejvíc ji trápilo abys nezůstal sám a taky abys dlouho pro ni netruchlil. Lidé v dědině si zvyknou vídat vás spolu a já také budu šťastnější když budu vědět že se dvě osamocená srdíčka našla. A vůbec oba půjdete semnou Maruška upekla výbornou bábovku ,ty si tati s Jeníkem a Vilémem dáš kalíšek pálenky a my ženské si poplkáme u kafíčka o životě a ten kalíšek pálenky si taky dáme .