POUŤ

Vyjeli jsme v neděli odpoledne z Ostravy přes Frýdlant, kde nastoupila většina poutníků i kněží, kteří nás na pouti doprovázeli. Jeden manželský pár na nás ještě čekal v Brně.
Před nástupem do autobusu, jsem si vzpomněla, že nemáme ochranný krém.
Bylo to kousek od lékárny , tak jsme spolu s vnučkou, která nás byla doprovodit, utíkaly koupit nějaké mázání, abychom se u moře nespálili. Vnučka radila, že třicítka stačí, ale prodavačka doporučovala silnější, když je to k moři. Rozhodla jsem se pro ten silnější.
Pak už jsme si to razili přes Německo do Švýcarska.

V ranních hodinách jsme dojeli do Einsiedelnu, největšího poutního místa Švýcarska s tzv. Černou Madonou. Po ranní toaletě jsme si počkali na snídani, kterou pro nás připravila „naše kuchařka“, která cestovala pro ten účel s námi. Musím podotknout, že nám vařila po celou dobu putování opravdu skvělá jídla. V Einsiedelnu jsme slavili první společnou mši sv. prohlédli si okolí, utratili první peníze za dobrou švýcarskou čokoládu a mezitím nám kuchařka připravila oběd. Po obědě jsme se vydali na křížovou cestu. Cesta byla mírně do kopce, ne příliš namáhává, ale po celonočním cestování to byla trošku zátěž. Odměnou nám ale byl krásný pohled na okolí. Ještě jsme si dali na terase jedné restaurace skvělou kávu a putovali dál… V předvečer jsme dojeli k hotelu.
Po ubytování a večeři, si už většina zalezla do postele, ale někteří ještě klábosili. Já byla mezi těmi prvními.
Ráno po snídani jsme se přesunuli do nedalekého poutního místa Paray-le-Monial kde je jsou uložené ostatky sv.Markéty Marie Alacoque. Mší sv. jsme slavili přímo v kapli, kde leží v rakvi její neporušené tělo, stejně jako je tomu u sv. Bernadety a Arského faráře J.M. Vianeye, o níchž budu ještě psát.
Po prohlídce a dobrém obědě, jsme vyjeli do Nevers. Tam se nachází klášter, kde sv. Bernadeta, která měla zjevení v Lurdech, vstoupila do řádu milosrdných sester. Zde se také ve věku 22 let učila číst a psát. V klášteře se starala o nemocné, pokud jí to dovolovalo vlastní chatrné zdraví. Zemřela ve věku 35 let.
Po prohlídce kláštera, zahrady a modlitbě u rakve sv. Bernadety jsme vyjeli směr Lurdy. V Lurdech jsme pobyli tři dny. Vzdálenost od hotelu ke skalní jeskyní byla dost velká, cca 2 km. Samotná jeskyně je v dolině, ale do hotelu jsme se vraceli již notně znaveni a do kopce. Smůla byla v tom, že nám téměř celou dobu pršelo. Ti co už tam byli vícekrát, tvrdili, že to je v Lurdech téměř samozřejmé, že prší. Deštník nestačil, záda byla i s batohem dost promoklá. Byla jsem donucená zakoupit si pláštěnku. Asi na tom něco bude, že tam v jednou kuse prší, poněvadž obchody i obchůdky se suvenýry jsou pláštěnkami dobře zásobeny.
O Lurdech toho moc psát nechci, většina ví, proč se tam hlavně jezdí… Přesto, že jsem pouť chtěla prožít hlavně duchovně, utrousila jsem prosbičku i za zdraví, jak svoje, tak mých drahých a blízkých. Zážitky byly všechny krásné. Nejkrásnější okamžik v Lurdech však byla koupel v Lurdské vodě. S něčím takovým jsem se setkala poprvé. To se nedá popsat, to se musí prožít…
Za zmínku stojí také zvláštní Křížová cesta.
V pátek dopoledne jsme ještě prožili u Lurdské jeskyně a v odpoledních hodinách se vydali na noční jízdu převážně pobřežím Atlantického oceánu do jednoho z největších poutních míst Evropy, Santiaga de Compostela.
Do koupání v Atlantiku se nikomu se nechtělo. Počasí nám stále ještě nepřálo. Tak jsme se jen brouzdali po pobřeží a ulevovali nohám. Ty dostaly nejvíc tou jízdou zabrat. V Santiagu de Compostela jsme nad hrobem sv. Jakuba apoštola slavili mši sv. a po té si prohlédli celý areál včetně zahrad. Na mne toto místo působilo dost ponurně. Z výjimkou zahrad a parku. Po obědě, který nás čekal ve 13 hod jsme se vydali na cestu do Fatimy.
K večeru jsme byli na místě. Ubytovali se, osprchovali, povečeřeli a ještě týž večer se zúčastnili veškerého dění. Přes půlnoc. Zajímavé bylo hlavně to, že nikdo necítil únavu. Jako bychom necestovali celou noc…
Fatima je natolik známá, že se nebudu rozepisovat, jen snad tolik, že na mne toto místo zapůsobilo podivuhodným až posvátným klidem. I přesto, že se tam často ozýval zpěv.Tam bych se snad toužila ještě jednou vrátit.
Ve Fatimě jsme pobyli tři noci, naše kuchařinka si trošku odpočinula, poněvadž stravování bylo v hotelu. Ubytování už nebylo tolik vzdálené, jak tomu bylo v Lurdech a hlavně tam nebyly takové kopce!

V úterý v odpoledních hodinách jsme absolvovali opět noční jízdu, napříč Španělskem na Montserrat, kde se nachází benediktinský klášter na stejnojmenné hoře asi 40 km severozápadně od Barcelony. Je to významné poutní místo Katalánska. Podle pověsti, jednu sobotu odpoledne viděli pastýři sestupovat z nebe silné světlo, doprovázené líbeznou melodií. Příští sobotu se zjevení opakovalo. Následující čtyři soboty pastýře doprovázel farář z Olesy de Montserrat, který měl zjevení potvrdit. Když se biskup dověděl o této události, zorganizoval návštěvu místa, během které byla objevena jeskyně, v níž byla nalezena Svatá socha. Biskup hodlal přenést sochu do Manresy, avšak při jejím vytahování z jeskyně socha tak ztěžkla, že s ní nebylo možno pohnout. Biskup tento jev vyložil jako přání Svaté Panny zůstat na tomto místě a nařídil zde vybudovat kapli. Po prohlídce klášterních prostor jsme odjeli k moři , poblíž Barcelony.

Tam jsme strávily téměř celý den. Krém ovšem manžel odmítnul použít, že slunce není silné, i když jsem se ho snažila přemluvit, neuposlechl. Tvrdil, že je to zbytečné! Ruce a nohy jsem si namazala, ale záda zůstaly na pospas slunci, takže jsem se stačila opálit i spálit. Manžel o něco víc.
K večeru jsme dojeli do Francie, na ubytování. Ráno jsme opět balili a odjížděli dál Francii do Avionu, které v minulosti bylo papežským sídlem. V Avionu byl chrám rovněž v rekonstrukci. Tam mne to až tak moc nezaujalo. Posledním navštíveným poutním místem této naši pouti, byl Ars, působiště sv. kněze Jana Maria Vianeye. Tohoto světce již dlouho uctívám. Po návštěvě Arsu, jsme měli už jen pár kilometrů k poslednímu ubytování. Nocovali jsme tam,kde první noc.
Takže jsme se celkem 5 krát stěhovali. Bylo to sice trošku náročné, ale zvládli to všichni v pohodě. Nikomu se cestou nic nepříjemného nepřihodilo, i když jsme byli většinou všichni dříve narozeni. V pátek jsme po snídani vyjeli k cíli naši pouti, to je ke svým domovům.

Ještě jsme měli malou zástavku v Německu v Autobahnkirche, kde byla naše poslední mše sv. Je to kostel u dálnice, postaven právě k tomu, aby řidiči zastavili, občerstvili se na těle i duši, než budou pokračovat na cestách. To jsme také udělali a v nočních hodinách jsme dojeli v pohodě do Ostravy.