Výlet do Panenského Týnce ( 1 )

Plán uskutečnit výlet „kamsi“ za ostatky sv. Anežky České se začal rodit jen velmi pomalu, dosti dlouho poté, co proběhla neúspěšná hledání ostatků sv. Anežky v pražském kostele u sv. Haštala. O osudech ostatků sv. Anežky jsem nevěděl do té doby skoro nic. Začal jsem jednoho dne pátrat na internetu, odkud jsem zjistil, že ostatky sv. Anežky byly ztraceny v průběhu 15. století za husitských bouří, kdy je klarisky odnesly z Prahy snad do filiálního kláštera v Panenském Týnci. V průběhu dějin bylo učiněno několik nadějných nálezů, ale žádné z nalezených ostatků nakonec nebyly prohlášeny za ostatky sv. Anežky. Hledání na internetu skončilo ve chvíli, kdy se mi podařilo objevit internetové stránky řádové sestry františkánky, autorky VŠ textů o životě sv. Anežky. Na můj dotaz e-mailem přišla stručná odpověď z níž vyjímám:

„... pravděpodobná teorie ukazuje na Panenský Týnec, kam utekly klarisky z Prahy během husitských válek. Je pravděpodobné, že ostatky sv. Anežky vezly s sebou a pohřbily je zde na blíže neznámém místě. Neexistují sice žádné písemné zprávy, ale to není nic divného vzhledem k tomu, že sestry chtěly celou věc uchovat v tajnosti ...“

Panenský Týnec. Městys ležící na půli cesty mezi Slaným a Louny. Jeho turistickou dominantou je torzo mohutného, nikdy nedostavěného gotického chrámu dnes opředeného různými záhadami, přiléhajícího k objektům někdejšího kláštera klarisek, dnešního sídla Obecního úřadu. Nebudu zde popisovat záhady a zajímavosti kolem Panenského Týnce, informací pro zájemce je na internetu víc než dost.

Výlet do Panenského Týnce jsme si naplánovali s kolegou Františkem Štillem už někdy před rokem. Impuls k uskutečnění návštěvy přišel začátkem července, kdy mi Ing. Rudolf Tengler, dávný známý, poslal jen tak, „pro potěchu oka“, pár obrázků z měření geologickým radarem. Frantu Rudovy obrázky také zaujaly, dokonce natolik, že měl zájem vidět geologický radar v akci. Řekl jsem si, že teď by mohla být ta správná chvíle dát něco dohromady. Následoval dotaz e-mailem Rudovi, zda by byl ochotný s námi někam vyrazit a radar nám přímo v akci předvést s tím, že nás nikdo nikam nezve a nikdo nám za to tedy nic nedá. Místo měření jsem si zatím nechal pro sebe, protože jsem v té době ještě s nikým z Obecního úřadu v Panenském Týnci o našem zájmu uskutečnit v tamním gotickém monumentu elektronická měření nemluvil a nevěděl jsem, jestli nás tam vůbec pustí. Kdybych souhlas tamních zastupitelů k naší akci nezískal, musel bych vymyslet něco zajímavého někde jinde. Účast na výzkumu jsem nabídl také Ing. arch. Karlu Kučovi, známému a uznávanému památkáři. Karel účast přislíbil s tím, že Panenský Týnec je velice zajímavá lokalita a pokud mu do toho nic důležitějšího nepřijde, rád se zúčastní a v příloze odpovědi připojil několik desítek fotografií tohoto zajímavého objektu. Pak jsme už jenom hledali vhodné datum, abychom se všichni zase po létech sešli. Datum padlo na 15. srpna 2012. Velice nerad plánuji na dlouhou dobu dopředu, protože pak často přicházejí nejrůznější komplikace. Nejinak tomu bylo i teď. Týden začínal datem 13. Ráno jsem se doma na dvoře chtěl pro něco shýbnout, byl jsem v trochu rychlejším pohybu a tak jsem při shýbnutí jen viděl, jak moje nakročená levačka ujíždí po mokré trávě dopředu. Pohyb už nebylo možné žádným způsobem zastavit. Skončilo to téměř dokonale provedeným špagátem. To je cvik, který se v gymnastice předvádí celkem běžně a s úsměvem, já jsem přitom ale viděl všechny svaté. Samozřejmě jsem se už nezvedl a zůstal ležet na mokré trávě. Montérky jsem měl promočené skoro okamžitě, no co, říkal jsem si, že budu mít aspoň první pomoc – studený obklad. Volat pomoc nemělo smysl, byl jsem sám doma a tak jsem se po chvíli doplížil k lavičce. První pokus postavit se na nohy skončil nezdarem. Nebudu to dál rozmazávat, nakonec jsem se domů s problémy dostal. Jenže co s tím, pozítří čeká dlouhá cesta a já se nemohu hýbat. Zkouším se posadit do auta, to bych nakonec zvládl, ale sešlápnout spojku se nedaří ani náhodou. Volám tedy svého obvodního lékaře, říkám, co se stalo, a ptám se, co s tím mám dělat. Ochotně mi jmenuje řadu medikamentů, které by měly pomoci, jistě mám snad něco z toho doma a dodává: „Do Týnce jeď, pak budeš vyprávět ...“ Ze všech medikamentů jsem doma našel jen padesátiletou Alpu. Trochu pomohla, asi tak na tři minuty, pak byly ony příšerné bolesti zpátky. Ta Francovka už asi měla taky své za sebou, počítám, že byla jen o málo mladší než já, a tak jsem se po zbytek dne válel pod dekou na gauči jako starý dědek.

P.S. Omlouvám se, vložený odkaz nefunguje, uživatel je stáhnul, nepodařilo se mi jej smazat. Ď.