Žňové vzpomínání

Bylo, nebylo ... ale bylo! Mé vzpomínky na žně se týkají žní asi tak v polovině let padesátých minulého století, kdy se u nás na vsi ještě soukromě hospodařilo. Dnes je jiná doba, přijede kombajn, trochu se zapráší a za hodinku za dvě už fouká ze strnišť. Tenkrát trvaly žně několik týdnů a žila jimi celá vesnice. Všude voněla sláma, byla to tvrdá práce, ale taky kus poezie. 

Samotné žně byly starostí těch starších, nám bylo houbelec, nebylo nám ani dvacet a měli jsme své starosti. Ale jak bylo tehdy zvykem, o žně se především staraly potažmo odshora až dolů všechny státní a stranické orgány. Jedním z organizačních opatření bývaly také tak zvané žňové hlídky. Měly za úkol zabránit jakémukoli pokusu o narušení průběhu žní, museli jsme být bdělí a ostražití, když už nám sem imperialisté předtím naházeli mandelinku bramborovou, aby se jim ještě ke všemu, nedej Pán Bůh, nepodařilo zhatit žádným způsobem žňové úsilí našich družstevníků. Členy žňové hlídky určoval v rozpise Místní národní výbor. Hlídalo se ve dvojicích, dvojice, myslím, asi v 1 hodinu po půlnoci střídaly. V této aktivitě se nezapomínalo ani na nás, tehdy mladé. Trávit čas na hlídce bylo možné všelijak, buďto ji v poklidu prospat v křesílku v sále objektu MNV, kde byl uskladněný čalouněný nábytek, nebo aktivně. Mnozí z nás tak na čerstvém vzduchu za vlahé letní noci pod hvězdami prohýřili hlídku s lahví třešňového vína za 8 korun z místní prodejny potravin – tenkrát jsme obdivovali, jak taková lahvinka dokáže člověka plného síly dostrkat třeba tam, kam se mu právě v té chvíli vůbec nechce, nebo pochůzkou po vsi, pak se člověk mohl dozvědět věci ... třeba slyšet z otevřeného okna do noci trvající debatu manželské dvojice po tom, co si manželka přivedla toho svého z hospody. Vyšší, ženský hlas neustále sílil a tvrdými slovy káral a káral, hlubší, tlumenější, mužský, v přestávkách kdy se vyšší hlas potřeboval nadechnout, opakoval: „... uděláš pár šišmánků a pak se divíš ... jak z toho má člověk žít?“ Pravda je, že nadváhou zdaleka netrpěli, ale to tenkrát nikdo. Recept na šišmánky nemám, ani nevím, co to bylo, asi nějaké vdolky, vidět tam nebylo, ale to už všechno odnesl čas ... žně u nás dopadly vždycky dobře, imperialisté až k nám nedosáhli a nakonec i je odvál čas, jenom ty šišmánky zůstaly v mé paměti dodnes.