Dětství u babičky

Se Šedivínským spolkem jsme vzpomínali na povodně v minulosti. Já si vzpomněla na jednu v roce1965. Ta se mě přímo dotkla.

23.7 jsem se vydala  do Orlických Hor. Babička už nežila, ale tetičky tam pořád bydlely. Tak jsem nastoupila v Aši ráno ve ve tři hodiny do vlaku, to byl jediný vlak , který jezdil z Aše do Prahy bez přesedání. Přijela do prahy přešla z hlavního na Masaričku a pokračovala dál na Hradec Králové, tady jsem přestoupila na Týniště a odtud do Opočna a pak už do Dobrušky. V Dobrušce vylezla z lokálky utlučená po dlouhé cestě a namířila si to do restaurace na Růžku, kde jsem si dala limonádu a něco k jídlu, co to bylo už si nepamatuj. Pravděpodobně guláš, ten tam dělali nezapomenutelný. Při gáblíku jsem se dozvěděla, že se asi dál nedostanu jinak než pěšky, protože na Prázovku odpoledne nic nejede a směrem na Šediviny je strhnutá silnice po povodni, která se tam prohnala den před tím. Tak co teď, nezbývá než plivnout do dlaní a vydat se pěšky směr Domašín, Dobré  a dál na Strakovec, dnes horní Chmeliště, kdo to zná ví jaká je to štrapác a navíc s kufrem v ruce. No nebudu vás unavovat strastiplnou cestou, ale k tetě jsem došla pozdě večer.

Co bylo dál na mé dovolené, to zase příště. Ten rok mi dovolená nezačala nejlíp, ale nakonec se vydařila.